Každodenní radosti...

28. dubna 2014 v 14:57
- No tak pojď!
- Nope...

- Tak dej si říct, pojď!

- Nooooope...

- Dostaneš kafíčko...

- Hmmm... Nope!

- A nikotinek! Na, pojď!

- Hm hm hmmmm... Noooope!

- Tak co bys chtěl?!

- Významný pohled směrem k posteli, případně k počítači, kde čekají Crusader kings II.

- Svině líná, neser, pojď! Nenechávej mě ve štychu, ještě měsíc a půl tě potřebuju! Pak dostaneš pauzu, slibuju!

- Noooooooooooooope!

- Mozku zasraný. Polib si frontální lalok, kdo tě potřebuje!

- Ok... "Přestává komunikovat"

- Kurva. "Začíná slintat"
 

Jak přežít mezi lidmi nelaboratorními

13. září 2013 v 19:45
1) Jakkoli úchvatné a vzrušujícící jsou rozhovory o metodách molekulární biologie s jinými obdobně postiženými jedinci, ve společnosti lidí nelaboratorních se jim neoodávejte moc často. Obvykle skončí tím, že se všichni okolo zčista jasna musí jít s někým pozdravit či odejít na záchod (a prchnout okénkem). Nacházíte-li se v uzavřeném prostoru, jako například v autě, podobné konverzace většiou skončí spánkem všech zúčastněných (nebezpečné obzvláště jsou-li to řidiči). Čímž se na druhou stranu otevírá nová možnost přivýdělku blbě placeným českým vědcům - nahrajte to a děti budou spát jak zabité:)

2) Člověk nelaboratorní je tvor iracionální a proto není možné vést s nimi diskuzi o červech. Jakkoli krásný, rozkošný a v labu užitečný červík Caenorhabditis je, nestanete se ve společnosti zrovna populárními. Paradoxně, snahy přesvědčit zúčastněné o tom, že tihle krasavci opravdu jsou ťuťu a vůbec ne nechutní a že mají povahu a můžou být zvědaví, sociální nebo samotáři, a že si z nich můžete tvořit žasné mutantíky, kteří umí třeba i explodovat nebo vytvořit několik vagín, vedou k přesně opačnému výsledku. Z nějakého důvodu tyto rozhovory končí slovem "magor".

3) Lidé nelaboratorní jsou bezcitní. I když je péče o buněčné kultury v mnohém podobné péči o dítě, nikdy neříkejte věci jakože "kupšáte" nebo "dáváte napapat" svojí rakovině. Ani vaše zoufání si nad tím, že vaše rakovinka zřejmě onemocněla mykoplazmaty (tfuj) se kupodivu nesetká se soucitem, ale spíše s šokovaně otevřenou držkou.

4) Ani pěstujete-li jiné buňky než rakovinné, moc o nich nemluvte. Hlavně o jejich původu. Lidé nelaboratorní zřejmě mají problémy s ekonomickým myšlením a recyklací a proto nejsou schopní pochopit, že potřebujete-li kožní buňky, jsou zbytky po obřízce nejlepší zdroj.

5) Radši se příliš neúčastněte ani diskuzí o technice. Lidé nelaboratoní jsou velmi nepraktičtí. Sice se vesrze rádi baví o nudných věcech jako telefony, tablety či notebooky, nejsou ale schopni docenit výhody wormsorteru, a to ani když jim vysvětlíte, že do této úžasné mašinky stačí nalít vaše červíky a ona vám je sama rozplcá do desek v přesném počtu, podle velikosti dané vývojovým stádiem a dokonce i vyhodnotit jejich viabilitu. Ani jiné velmi praktické laboratorní vybavení se nesetká zrovna s úspěchem.

6) Lidé nelaboratorní jsou velmi bojácní. Řeknete-li tedy před nimi, že jste na sebe dnes omylem chrstli trochu mutagenu nebo pracovali s GMO, můžete očekávat, že si s vámi nepodají ruku v domění, že by jim do rána mohlo vyrašit třetí oko.

7) Ani diskuze o literatuře nemohu doporučit. To, že teď čtete velmi napínavý článek a netrpělive čekáte, jak to s těma kinázama dopadne, se mezi nelaboratorními lidmi setká s větším odporem než kdybyste řekli, že vaše nejoblíbenější kniha je 120 dnů sodomy.

8) Svěříte se-li v diskuzi o klipech s lidmi nelaboratoními s tím, že jste nedávno na youtube narazili na opravdu nádherné ztvárnění procesu RNA interference, očekávejte namísto potlesku spíše shnilé rajče mezi očima.

To be continued...

...a život plyne a my s ním

7. května 2013 v 19:40
Návštěva domova byla úspěšná. Prezentake odblekotána sic v nervech leč bez nějakých větších kisků, háďátka přijaty pozitivně. Inkubátor se zřejmě koupí. A já jen doufám, že zpět v domovské univerzitě nevyfasuju přezdívu typu "ta holka s červama".

Když už jsem u červů... Zlobí, potvory. Ale dneska jsem asi došla na to proč. Jako obvykle, jde o hroznou blbost. Máte zároveň pocit, že si chcete jednu vrazit a rozplesknout svůj vlastní tupý mozek o stěnu, na druhou stranu litujete, že nejste někdo jiný, abyste se mohli políbit, že jste na to konečně přišli:) Šalala...

Úplně jsem zapoměla, jak to mají nezadané holky na jaře těžké. Když se napijí, mění se v démony, leč většinou si z těchto nočních řádění odnášejí tak leda frustraci ze stydlivých nečitelných západoevropských hochů (co si před každým činem potřebují promluvit a téměř požádat opísemné povolení) a nevítané rozplýtení do času, kdyby se měli učit, nebo v horších případech vzpomínky na nejméně zdařilý (pokus o) sex v životě a poševní infekci. Slušné nábožensky založené chlapce, co v přívalu evropského chlastu, trávy a nožek v podkolenkách zapomenou na víru a na své panenské přítelkyně doma, radši nebrat, seč vás Alláh potrestá. Do Tvrdonic sice nevidí, do Holandska ale zřejmě ano. Opravdu mi chybí můj milovaný, přímý, hygienický muž se stabilní...hm, nechme toho, už tak jsem asi řekla moc:)

I přes to zkouška zřejmě překonána. Ve škole jsem teď velmi pocitvá. Až tedy do dnes, kdy jsem nepřišla na přednášku, protože se konala o dvě hodiny dříve než jsem čekala:) Byla to příjemná změna. Ta slečna, kterou v prváku po večerech zdravili lidi na ulici se slovy "Tebe znám z tohohle a tohohle předmětu! Vždycky přijdeš pozdě, v jedné ruce kafe a ve druhé snídani a sedneš si do první řady jako by se nechumelilo... Nemělas náhodou posledně na sobě dokonce i vršek od pyžama?" tam stále ještě někde je. Welcome back, Alena... Haven't seen you for quite a while...

Queen's day a korunovaci jsem se proučila. Liberation day prochlastala. Tolik k tradičním holandským svátkům:) Jsem to ale krátkodobý holanďan na baterky, což?

Inu, už se mi nechce psát. Mějte se!
 


Love, love, love...

12. dubna 2013 v 2:57
I love Wageningen and I love everyone of you guys who are here with me...

Šourková kýla v Nederlandu - pokračování (měla bych si fakt vymyslet originálnější napdis, což)

7. dubna 2013 v 23:18
Dobrý večer všem náhodným kolejbrouzdajícím i čtenářům, kteří zůstali věrní tomuto nepříliš používanému blogu:) Nastal čas sepsání nových zázižků, ale buďte trpěliví, lovím je docela z hlubin paměti...
Co se školy týče - inu, ta zabírá suveréně největší část mého pobytu zde. Zezačátku to byl docela šok. Po zavítání do labu jsem po krátkém rozhovoru s vedoucím byla usaděna k počítači a bylo mi řečeno jen, ať čtu a začnu něco sama dělat. Nezvyk pro studenty kované českým školstvím. Za pár dnů se šok nadále zvyšoval, když mi bylo oznámeno, ať si sama všechno vymyslím, naplánuju experimenty, udělám rozpočet a napíšu proposal ve kterém obhájím design experimentů a navrhnu, jak řešit veškeré praktické problémy, co mě jen napadnou. Po prvotním záchvatu zoufalství jsem se ale v tomhle hodně našla, je to opravdu mnohem víc zábavnější a naplňující než český systém, kdy máte za pozadím neustále laboranta a vše je vám naplánováno od a do z a vy jen děláte mechanickou práci. Ještě další šok, tentokrát už ryze pozitivní, následoval, když mi bylo vedoucím lehce udiveně řečeno, že přece nezáleží na tom, že tohle se tu v labu nedělá a není to v souladu s jejich obvyklými protokoly - přece se to hodí pro mou práci, ne? Můžu říct že teď už nizozemský školní systém naprosto miluju:) S háďátky je legrace, experimenty jsou moje vlastní dílo a na veškeré problémy a komplikace musím přijít sama a jsem za ně ráda - protože přesně vím co dělám, jak a proč a je to prostě žůžo si dělat po svém a všechno si optimalizovat. Je to fajn. Cca za 14 dní jedu do čr a budu se pokoušet svými háďátky okouzlit i hlavu našeho labu, aby mi dovolil vzít si je domů:D Ne, zlehčuju to, ale mohl by to být moc hezký projekt, držte mi palce:)
Co se lidí v labu týče - jsou milí. Jen většinou mezi sebou mluví holandsky a já jsem navíc, když se dostanu do přemýšlecí ráže, docela asociální. Žádné BFF tam tedy nemám. Moje působení tam, snahy pokračovat doma i výsledky experimentů jsou přijímány s jakousi slušnou leč mírně chladnou neutralitou - je to přecejen mimo jejich mísu a zkrátka si jednou svoje a nijak extra je to nezajímá. Asi dutch mentality:) Zato z Olomouce od svého vedoucího vidím docela dost podpory a nadšení, ale na druhou stranu i dost přídaté práce k již tak nemalé hromádce:)) Ale je to fajn. Cítím se o level výš než když jsem sem jela. Zahraniční zkušenosti asi fakt nebudou úplně k hovnu.
Kromě toho i chodím do školy. V prvním "semestru" jsem měla předmět, jež se mi podařilo propojit s prací v labu. Teď ve druhém semestru ale chodím na "opravdický" předmět:) Přístup studentů je dost jiný. Jsou hodně ukecaní, furt něco vymýšlejí a musím říct, že mi občas přijdou i kapánek oprsklí - já bych si ke kapacitám v oboru rozhodně některé věci, co jsou pro ně bežné nedovolila. Na druhé straně, tyhle věci jsou běžné i pro ony kapacity v oboru, pokusy o diskuzi jsou přijímány 100% pozitivně a nikdo se nebojí říct, že něco prostě neví. U nás se sice děsně dbá, aby učitelé nazývali studenty kolego a kolegyně a vždycky když to jde zdůrazňují, že studenti jsou mladší generace vědců a jim rovni, jenže tady se to DOOPRAVDY dělá:) Co se náplně kurzu týče - jde o bionanotechnologie. Přiznávám, že spoustu znalostí z fyzikální chemie a organiky lovím docela z velkých hlubin a rozhodně nemám tak silný backround v těchto věcech, jako většina mých spolužáků. Ve cvičeních na všechno čučím jak tele na nové vrata (stejně tak i moje patrtnerka ve dvojce Farida, takže jsme v tom aspoň dvě, což je jediné, co mě po prvních dvou dnech praktik zachránilo před sebevražednými pokusy:D ) :) Na druhou stranu, vím, jak fungují displaye, jak se vyrábí kontaktní čočky a kevlar, jak se dělají čipy, že microfluidics jsou prostě bezva a umím alespoň v základech iterpretovat výsledky metod jako jsou MS, H-NMR nebo X-ray krystalografie (teda, tu ještě neumím i když výsledky k analýze na mě vyčítavě hledí ze stolu a zítra už se s nima faktmusím porvat:)). Je to težké, ale tolik jako teď jsem se na předmětu nenaučila ani nepamatuju, je to zajímavé, je to zaměřené na praktické aplikace a na budoucnost, co tyhle věci mají. A přednášející všechno vysvětlují krásně srozumitelným způsobem, učitelé jsou tu vážně profíci. Škola je tu prostě mnohem víc stimulující. A novější, hezčí, větší a líp vybavená:D
Občas chodím pařit. Je to vždycky prdel. Hudba je to úplně strašná a chlast drahý, jenže u mě to stejně většinou dopadne tak, že se zašiju v kuřácké místnůstce, kde se seznámím s kopou lidí a celý večer tam prokecám. I když, jednou jsem si zatančila u tyče:) Je to žůžo, kdo nezkusí ať jde do toho (ať jsi muž a nebo žena! A muži především:)) Taky zjišťuju že některé stereotypy o národnostech platí, ale v dobrém slova smyslu - např že indové jsou přátelští, řekové ukecaní, francouzi mají rozkošný akcent a jihoameričani mají kyčle snad z gumy a salsu tančí jako draci. A to včetně jihoamerických metalistů s upíráckými zuby:D Většinou odcházím krásně sociálně vyřáděná a s dobrou náladou. Zatímco doma kalby spíše studium znesnadňují, tu alespoň v mám případě opravdu plní relaxační a dobíjecí funkci:) Každopádně, stále pařím cca o 50-60% méně něž většina ostatních studentů:)) Můj pokus žít jeden týden jako pravý erasmus student (rozuměj ne chlastat dvě noci v týdnu ale nechlastat dvě noci v týdnu:)) byl ukončen zákěřkou zkaženou cibulí a byla jsem nucena zaseknout se v proudu zvratků na třetím dni v kuse:) Za zmínku ještě stojí jedna věc - v něklterých místních klubech je možno pozorovat opravdu zajímavý jev. S úderem jisté hodiny se atmosféra zčista jasna změní a ze zábavy najednou všichni přejdou do rozmnožovacího módu. Na jedné párty se o mě málem porvali tři muži (a to sem ještě slabá, jedna známá se zmiňovala o pěti:D ). Je to děsná švanda, jako sledovat přídrodopisný dokument na animal planet:D
Taky pochopitelně kenduju. Na tréninky dojíždím do Arnhemu. Dost to leze do peněz, ale ježdění na kole jsem zavrhla po prvním velmi frustrujícím pokuse, kdy jsem své kolo, jakkoli ho mám ráda a téměř jsem ho obrečela když jsem den myslela, že mi ho ukradli, měla chuť hodit do škarpy... Holt mezi tím co mám tu a tím, co jsem doma podělila po mamce je exponenciální rodíl:) Výcvik je tu hodně jiný, ale po počátečním šoku, možná až rozčarování, jsem si na to velmi pěkně zvykla:) Naše dojo je malé, ale přátelské, důraz je kladen spíše na techniku a základy, což mi upřímně asi jen prospěje. Veškeré ty japonské slušnostní rituály se tu zase tolik neřeší, takže mám obavy, že až dojedu zpět, budu bita (doslova:)) za to, jak jsem zvlčela:D Kendisti jsou mezinárodně fajn. Myslím, že je to zkresleným vnímáním díky vyplavení obrovského množství adrenalinu a endorfinu všech zúčastněných:) Ale hlavně, že to tak je!:) Ale kecy o kendu milé čtenáře asi zase tolik nezajímají, což?
Jo - a zrovna včera jsem taky zjistila, že jsem asi stydlivé děvče a že jsem asi po 4 letech vztahu, jakkoli volného hlavně v dobách dlouhodobého odloučení, úplně otupěla v jemném umění namlouvacích rituálů... Ano, sice dvakrát týdně neohroženě mlátím do hlavy o výrazně větší muže a vydávám u toho řev, z něhož hory zelenají a následně hnědnou, ale vždycky jsem to byla já, kdo byl sváděn a sbalen a ne naopak (s několika výjimkami způsobenými opravdovým nadbytkem alkoholu). A že mám rýžový syndrom co se mladších můžu týče, což je vzhledem k výše vyřčenému výroku docela trapas, protože namlouvací rituály nezvládá ani druhá strana - co čekat od mužů, kterým pravděpodobně začali růst chlupy na koulích před méně než 5-ti lety:) Fyzikální chemie asi není jediné, co musím oprášit a neznalost analýzy x-ray analýzy není jediný mentální blok, co musím překonat. Spring is coming...

Šourková kýla v Nederlandu pokračuje

6. března 2013 v 20:06
Tak kde že jsme to minule skončili milí čtenářové? Cca někde u prvního dne, right? Inu, spanilá jízda pokračuje... Celý první týden v Holandsku se nesl víceméně v rytmu aktivit, které nám připravili pořadatelé AID week a chlastu. V rámci AID jsme dělali spoustu veskrze nizozemských věcí. Ve zkratce
Den první - Prochodili jsme město, dostali jsme najít a chlastali jsme. Všichni jsou paf z mé e-cigarety a "are you doing drugs?" slyším častěji než cokoliv jiného:) Ochutnala jsem tradiční holadské sušenky z karamelem, které jsou naprosto geniální. Mno, je jasné co přivezu jako suvenýr;)
Den druhý - Už si nepamatuju. Ale myslím, že večer jsme dostali typickou dutch večeři (vo ničem) a pak jsme beztak zase chlastali. Mimo to jsem se svou AID mamkou a bratrem navšívila tržiště. Tržiště je boží. Ovoce je tu za pusu oproti supermarketu, zelenina taky zadaří-li se, pečivo a sýry (suvenýr number twee) voní, ryby jsou čersvé, ženy rychlé a koně krásní. Poprvé jsem ochutnala vietnamskou loempiu (paradoxně místní typický fastfood:) a heringa. Nakládaná syrová ryba s čerstvou cibulí. Holanďani to milují. Mno, sice mi v jednom testu vyšlo, že jsem dutcher than dutch, ale všeho s mírou, na tohle jsem zřejmě příliš vnitrozemská:)
Den třetí - Hráli jsme skupinovou hru, docela dobrou pro procvičení práce ve skupinách, jež je tady ve škole běžná. Pro mě kapku novinka. Naše skupina vyhrála a dostali jsme hrníčky s větrným mlýnem. Další suvenýr z krku:) Následné občerstvení = zase jsme chlastali.
Den čtvrtý - Workshop opravování kol:) Zní to možná zábavně, ale tu v Netherladu jste bez kola jako bez nohou a neumět si opravit píchlou duši je asi stejný kendikep jako neumět si vytřít pozadí nebo neumět pipetovat:) Následný cultural evening zprostředkovaný místní organizací zahraničních studentů. Afričani rozdávají korálky a povídají o místních svatbách, ať vidíme, že nejen hladomor a AIDS je Afrika. Lekce svahilštiny. Čínani se chystají na nový rok, připravili plakáty o číně a vaří tradiční jídlo. Zkoušíme vyrobit klasický holandský zákusek, co se dělá o svátcích. Lekce nizozemštiny. Lekce jógy a salsy. A pak se, pokud se nepletu, zase chlastá.
Den pátý - Představují nám místní sportovní centrum. Sport je tu v Nizozemí značně protěžovaný. Sportovní centrum je luxusní a pernamentka je poměrně levná. Dostaneme najíst a pak zkoušíme různé sporty. Je docela sranda poslouchat chlapce, když je jim zatěžko kroutit zadky při rozcvičce v rytmu diska a při zumbě:) Při boxu zaujmu trenéra, protože jsem narozdíl od ostatních zvyklá nekecat a makat i když mě něco bolí - kendo spirit, co na to říct... Při holadské prapodivné kombinaci mezi kriketem (tuším) a florbalem jsem jednoznačně nejsprostší:) Vojelbal klasika a badminton, ten od té doby oficiálně nenávidím. Je to vzájemné. Závěrem je jakási hra spočívající v trefování se dřevenýma pukama do chlívečků. Je to prča:) A večer se pro změnu zase chlastá.
Den šestý - víkend, jen se večer chlastá. Nezúčastním se a přijdu tedy o Asima spícího v kuřárně a spoustu další legrace. Nicméně jsem grogy, takže celý den spím:)
Den sedmý - spolubydlící z číny slaví nový rok. Posedím chvilku s asi 20-ti číňany a jedním francouzem a ochutnám další tradiční novoroční čínské seciality. Jsou naprosto luxusní! Mňam, bože, já bych si dala... Večer je promítání filmu. Film je ta největší sračka, jakou jsem kdy viděla:) Je to tklivý příběh mladého autistickému muslima, jež se přestěhuje do USA, ožení s hinduistkou, po 9/11 mu ušikanují syna k smrti, manželka ho obviní že je to kvůli němu a vyhodí ho s tím, že se může vrátit, až řekne celému světu včetně amerického prezidenta, že není terorista, on se tedy chvilku stalkuje G. Bushe, udá bandu muslimských radikálů, je zatčen, mučen, propuštěn, postřelen, zachrání město před hurikánem, stane se mediální hvězdou a nakonec se k němu manželka vrátí a on řekně Obamovi, že není terorista. Přísahám, že o tomhle fakt ten film byl. Je mi jedninou útěchou, že jsem nebyla sama, kdo se v brečícím sále smál a obracel oči:)
Tímto tedy skončil můj AID a začala škola. A o tom zase v příštím článku:)

Šourková kýla a její první dny v Netherlandu

13. února 2013 v 22:27
Ráno jsem se probudila opět poměrně neveselá, leč odhodlaná splnit veškeré papírovací i jiné povinnosti. Mezi dveřmi mi bylo oznámeno, že jsi můžu pujčit kolo (jupí) a že by preferovali, abych se nehlásila s jejich adresou na municipality. Chm... Chopíc se kola jsem chtěla se správným spiritem vyrazit vstříc divům mého nového domova...leč ouha. Při nasednutí na kolo spojené prvním šlápnutí do pedálu jsem se udiveně ocitla nejprve nějak podezřeje blízko země a následně s kolenem těsně pod bradou. Jáj, oni mí spolubydlící jsou vlastně z číny, že jo... Se svými 170 cm jsem zřejmě v porovnání s tímto kolem (ač se na první pohled nezdálo) obr. Navzdory pocitu nepohodlné roměrnosti jsem však v sobě neobjevila zdroj supersíly a následné pětiminutové snahy pohnout se zrezivělým sedátkem směrem vzhůru (jo, zmínila jsem se, že to kolo bylo celé rezivé, s prázdnýma gumama a nebrzdilo?:)) skončily ponižujícím neúspěchem. Tlačena časem vrazila jsem zpět do bytu, očekávajíc, že třeba na sedátko existuje nějaký fígl, s nímž mě jeho majitelé obeznámí a já konečně k*rva budu moct vyjet, narazila jsem na svého rozmilého spolubydlícího s kocourkovským francouzským akcentem. Se slovy "Hi! I'm Alena, your new roommate. Could you please repair my bike?" jsem jej neslušně vytáhla od snídaně, sedátko, pokořeno testosteronem, bylo vytaženo (ne na dlouho, ono totiž nedrží a sjíždí:)) a mohla jsem vyjet. Nemusím doufám nikomu, kdo mě zná, říkat, že jsem se po cestě ztratila hned několikrát, narazila zrovna na ty 2 holanďany ze 100, co neumí anglicky a čtyřikrát proklela evoluci za to, že mi seslala takhle zadrbané kolo. Samozřejmě, lepší zadrbané kolo, než žádné kolo a já svým spolubydlícím jsem za jeho zapůjčení i teď, když mám kolo vlastní a naprosto žůžovní, velmi vděčná. Do cíle jsem však nakonec dojela, za pomyslného zvuku famfár, ohňostroje, letajících konfet a mexických vln, do kterých se zapojili všichni od studentů a profesorů, přes paní na student desk až po kačenky na rybníčku. Byrokracii jsem vyřídila překvapivě bezbolestně, na přijímací test z angličtiny jsem se přihlásila a mohla jsem vyrazit zpět domů. Po cestě jsem zjistila, že namísto zastavování lidí a ptaní se na cestu s rizikem, že narazíte zrovna na ty 2 holanany ze 100, co neumí anglicky, v Nizozemí stačí, když se zastavíte a čumíte do mapy a do minuty se vás někdo ujme sám od sebe. Domů jsem tedy dorazila opět bezbolestně. Ovšem až do chvíle, kdy jsem otevřela dveře svého kumbálku a zjistila, že spolubydlící, snažíc se zřejmě vykompenzovat svou včerejší nepřipravenost na můj příjezd, zaskládali celý můj mini pokoj tunou nábytku, ze kterého jsem si měla vybrat, co chci. S trochou akrobacie jsem se však dostala až ke svému notebooku a mohla jsem začít google.maps-ovat a chystat na pozdní začátek winter AID. O té však příště, teď už mi psaní leze na nervy. Mějte se přenádherně.

Šourková kýla na cestě do Netherlandu

13. února 2013 v 22:00
Čas utekl jak nic a slavná autorka tohoto slavného blogu se i se vší svou slávou odebrala na svůj slavný erasmus pobyt do Nizozemí. Po útrpných posledních pár dnech, očekávajíc to nejhorší přišel den odjezdu. Na letišti jsem si pobrečela, nejprve nenápadně při odjezdu půlky mého rodičovsta, poté již i o něco nápadněji loučíc se s Palpym. Fucking loučení, fakt že jo. Vydeptaná jsem nasedla do letadla hodíc své slavné pozadí na sedadlo vedle nějaké mladé slečny. Slovo dalo slovo a zjistila jsem, že se jedná o mladou dámu s Holandska, která se právě vrací z erasmu z čr - náhoda je blbec:) Nebudu říkat, že jsem v tu chvíli neměla chuť jí vyškrábat oči závistí, protože jsem se v tu chvíli netěšila na nic jiného než právě na svůj vlastní den návratu, ale musím říct, že mi pomohla dosti. Zaprvé jsem po dlouhé době oprášila svou slavnou english, zadruhé se mnou sdílela cestu z letiště až do Utrechtu a značně zredukovala můj stres z představy hysterického pobíhání po nádražích s tunou báglů a zatřetí - no, vcelku to rozptýlí si pokecat. Cesta tedy proběhla bezproblémově. Přijela jsem za tmy a vzhledem také k mé neslavné náladě mi tedy Nizozemí přišlo jako velmi nepřátelská země. Situace se však trochu změnila, když mi vysmátí průvodčí ve vlaku, kterým jsem v upřímném zmatku podala špatnou jízdenku dali na zlepšení nálady speciální razítko (rozumějte pro děti:)) s hvězdičkou, když se mnou začal řidič autobusu vtipkovat o cenách jízdenek a když mi dvě paní, jichž jsem se na zastávce ptala, zda jsem tu dobře, při vystupování řekly ahoj a zamávaly:) Jo, lidi jsou tu asi líp placení. Příjezd na byt byl o něco horší. Domácí mi oznámili, že mě neočekávali (wtf???), kvůli jejich silnému čínskému přízvuku jsem v tu chvíli rozuměla jen asi každé 2 slovo a celkově docela na prd. Nakonec jsem tedy zalezla do své narychlo seskládané místnosti, poskládala si věci a šla ne úplně vesele spát...

Karty

30. ledna 2013 v 17:06
Docela oblíbené, většina lidí je má ráda ač málokdo miluje, je s nimi občas i zábava, ale domeček, co z nich postavíte je pekně vratký a odporoučí se, kam ho gravitce volá, i při malém průvanu. Materiál na stavbu lepších domečků k dispozici bohužel není a kde hledat sekunďák, to taky nevím. A to už jsem při otevření posledního šuplíku skoro myslela, že ho mám...

I'll be back!

7. prosince 2012 v 15:22
Zápočet z nizozemštiny zřejmě done, epigenetika za A, s velkou pochvalou (až jsem z toho byla značně rozapčitá:) a s nadhozenou možností kontaktovat pana profesora v případě zájmu o doktorát v Brně, dnešní přednáška se mi nejen rozjela na neaktualizovaném a nic nemajícím univerzitním počítači:) (prezi.com je naprosto dokonalá věc, všem, co připravují prezentace moc doporučuju!), ale měla i úspěch. Celkově vzato, stoprocentně úspěšný týden.
Předminulý víkend v Hradci, s notnou dávkou štěstí samozřejmě, stříbrná medaile a best fighting spirit, kterého si extrémě vážím. Tím také body do nár. poháru a díky nim kvalifikace na MČR a velice takticky (neúmyslně:) šikovné začachrování v pořadím, které způsobilo, že 4 z 8 žen na MČR budou z našeho oddílu. Už pár týdnů se mi na tréninku nechtělo zvracet...
Neříkám, že je zhuntovaná, nevýkonná, při zkouškách se hroutící verze mě v nedohlednu, leč patřičnými farmakologickými úpravami a návštěvami poradenského centra se mi zase vrací moje stará kůže (líná!) :) A snad brzy budu moci použít hlášku mého jmenovce (v návalu centrifugování jsem se totiž předminulý týden při cvikách ze studia interakce proteinů stala hrdinou surealistické telenovely a jmenuji se Arnold) uvedenou v názvu článku. Pokud se tedy v tom Wageningenu, kam se netěším ani za mák (a nic se mi nestane, když to řeknu), definitivně nezblázním... Obě možnosti budou aspoň něco ne na půl. Mějte se přenádherně, milujte prezi.com a v zájmu zachování normality (a morality) příliš necetrifugujte:)

Kam dál