Prosinec 2010


Jak jsem poznala yaoi

30. prosince 2010 v 14:47
Děti, budu vám teď vyprávět příběh - ne o tom, jak jsem poznala vaši matku, ale o tom, jak jsem se dozvěděla o něčem mnohem zajímavějším, a to o yaoi. Podtitulem této pohádky by nejspíš mělo být "cesta do dětství a zase zpět".
Kdyby tuto příhodu vyprávěl můj blog, nejspíš by v jejím úvodu stálo něco o dávných časech ještě před tím, než se narodil. Kdyby zase vypravěčkou byla některá z E. coli v mých střevech, byla by již babičkou, s glykokalyxem značně prošedivělým a bičíky zkroucenými revmatickou artritidou, a pravděpodobně by začala slovy "milé vnučky, pravnučky, prapravnučky a další dceřinné buňky, povyprávím vám teď story, která se stala v dobách, kdy jsem byla ještě mladá, čerstvě septem oddělená od své mateřské bakterie". A kdyby vám chtěl tuto událost převyprávět dokonce některý z enzymů v mém těle, nezbývalo by mu, než navštívit některou ze stálejších tělních struktur, ve které by byl tento příběh vytesán, a předčítat ho jako odkaz z dob dávno minulých, asi jako když my luštíme tajemné egyptské hieroglyfy. Tento článěk by poté nejspíše neputoval na blog.cz, ale rovnou do enzymatického Nature a možná, že by jeho autorství přineslo některé štastné laktátdehydrogenáze dokonce enzymovou nobelovku, nebo alespoň tučný grant. Nicméně, ke smůle všech laktátdehydrogenáz, dneska vyprávím já.
Stalo se to asi před 24 hodinami. Poprvé jsme zavítala na blog jednoho kamaráda mé sestry v touze poznat jeho tvorbu, a hned na úvodní stránce na mě vybafl článek o tématu týdne - yaoi. Článek byl věnován veskrze jiným věcem a já jsem se pouze zlehka dozvěděla, co to yaoi vlastně má být. To probudilo mé přirozené sklony k nosostrkání. Víte, jsem člověk značně zvědavý, což omlouvám svým vesnickým původem. Proto jsem se rozhodla zjistit, co to vlastně yaoi je. Nejdříve jsem se rozhodla pro menší teoretický úvod a nastartovala tetu wikipedii. Po zbežném nastudování si problematiky jsem usoudila, že jsem již dostatečně připravena na to přejít do praxe. Obrátila jsem se tedy na věrného partnera tety wikipedie, strýce googla. Jeden z prvních odkazů, který mi vyhledávač ve své nebetyčné škodolibosti vyplivnul, bylo nějaké video na youtube. A já...na něj klikla.
To se ukázalo býti velkou chybou. Přiznávám se, že příliš nerozumím manze a vlastně ani nechci - to málo, co jsem viděla, mi totiž příjde jako neuvěřitelný kýč. Nicméně, jak se říká, proti gustu... Rozhodně nejsem člověk, který by měl sklony vnucovat svůj (ne)vkus ostatním. Tím spíše se neřadím mezi jedince, kteří by měli sebemenší problém s homosexuály, naopak, vidím-li na ulici dva líbající se muže, pomyslím si ";) vrrrr" a považuji to za pohled velice pěkný. Každopádně ale, kýčovitě vyvedené, kreslené chlapecké postavičky olizující si své kýčovitě vyvedené, kreslené bradavky, to bohužel můj mozek silně nepobral.
Tímto se dostávám k onomu dětství, které již bylo předesláno v úvodu. Víte, jako dítě jsem měla velmi podivný zvyk. Při sledování filmu jsem trpěla sklony silně emotivně prožívat některé trapné či nepříjemné situace, do kterých se hlavní hrdina snímku dostal. Tyto návaly emocí se projevovaly většinou neschopností dále film sledovat, v horších případech rychlým úprkem z místnosti. Často jsem se kvůli tomuto prapodivnému zvyku stávala terčem posměchu svých vrstevníků, zvláště v případech, kdy jsem se, díky slušné výchově a vědomí, že nesmím opouštět třídu bez vědomí učitele, pokoušela při sledování nějakého filmu ve škole substituovat úprk překotným ukrytím se pod lavici. Čím jsem ale byla starší, tím více se toto chování ztrácelo a dnes již mohu hrdě prohlásit, že zvládnu sledovat většinu filmů pouze s jedním, maximálně dvěma pokusy o úprk, a i ty se teď už skládají pouze z několika kvapných kroků, než nabydu zpět soudnosti (a dají se zamaskovat předstíráním nenadálé chuti na čaj, který si zrovna jdete připravit).
Protože jsem člověk snažící se o exaktnost, poskytnu vám pár čísel - celkový počet minut strávený sledováním yaoi odhaduji na 5 a z toho na každou minutu připadá 45 sekund nutkavého zakrývání si očí a nekontrolovatelných zvukových projevů, jako například "ááááááá, nééééé, proboha" a vrcholem všecho byl vskutku fenomenální úprk. Musela jsem několikrát oběhnout naše 1+kk, než jsem se konečně trochu uklidnila. Příčinou tohoto chování ovšem nebylo pouze to, že se mi yaoi z estetického hlediska ani za mák nelíbilo, ale hlavně velice vtíravý a nepříjemný pocit voyerství. Jako bych nestydatě načumovala přímo do sexuální fantazie naprosto cizího člověka, autora yaoi. Abychom si rozumněli - nejsem prudérní, ba přímo naopak, podle mnohých jsem dokonce prase, rozebírání sexuálna jiných lidí je pro mě většinou zábava, viděla jsem porno, četla Lady Fuckingham i Markýze de Sada, ale tento podivný protivný pocit jsem ještě téměř (dále nerozvádím) z ničeho neměla.
Yaoi je pro mě něčím nepochopitelným. Proč vlastně tedy plýtvám časem a energií na psaní článku o něčem, co mě očividně nebere (kromě urputné snahy vyhnout se učení organické chemie, o které jsem dnes dokonce měla noční můru)? Protože by mě zajímalo ono obligátní "proč". Co se na tomhle tolika lidem líbí?

Už je to tu zase!

29. prosince 2010 v 13:46
Ač bych již měla býti zkušeným mazákem na poli psaní úvodních článků při zakládání blogu, musím se přiznat, že čím vícekrát tuto činnost dělám, tím to jde hůř. Asi je to jako s manželstvím - když už se vdáváte popáté, připadáte si trochu blbě na to, abyste kolem toho dělali kdovíjaké ciráty. Stejně tak se my, blogoví nevěrníci, kteří jsme již v záchvatech vzteku, nudy či puberty a z ní vyplývající neschopnosti překousnout fakt, že si z vašeho malého kousku internetového světa dělají mnozí frustrovaní jedninci blijítko a hyzdí jej svou nevybitou agresivitou...ehm (chvilku strpení, musím si znovu přečíst začátek souvětí a vzpomenout si, co jsem to vlastně chtěla říct), jo už vím...kteří jsme již čtyři předchůdce poslali nemilosrdným kliknutím do propadliště dějin, cítíme čím dál tím hloupěji, když znovu a znovu vítáme milé znovunavrátivší se čtenářstvo, případně náhodné kolemjdoucí, na svém znovu a znovu mazaném a opět zakládaném blogu. Nicméně, povánoční prokrastinace si to žádá, takže co už. Mno, už bylo dosti hloupých keců. Tak vás tu vítám a doufám, že se máte přenádherně.