Leden 2011

Trocha recyklace...

24. ledna 2011 v 8:41
Při čtení sestřina tklivého leč úderného příběhu o plchovi a rumu, který napsala před nějakým časem a před pár dny, kdy nabyl znovu aktuálnosti, ho opět uveřejnila, jsem si vzpomněla, že i já mám jednu takovou starší věc, jejíž uvěřejnění je momentálně docela žádoucí. Napsáno ještě za mých brněnských, nutričně terapeutických časů, nicméně některé pocity se prostě nemění:)

Zoufale neutrální ženský hlas prohlásí "zastávka Venhudova". Vysoký tmavovlasý kluk vedle mě se neochotně zvedne - asi mu není dvakrát po chuti vstávat a pouštět mě ven z šaliny. Ani já koneckonců nadšením zrovna nevyskakuju. Prokličkuju mezi lidma a zhroutím se ze schodů ven. Dívám se, že mám akorát tak čas se rozběhnout a dostat se na druhou stranu silnice, aniž bych zavazela nějakému autu. Pche. Zůstanu, kde jsem a po chvíli se dám do neochotného šouravého pohybu. Nechce se mi chodit. Ani vytahovat klíče, odemykat, vylézt schody. Ani vyzouvat se a sundat si bundu, ani udělat si svůj oblíbený kombuchový drink, ani uvařit si kafe a ubalit cigáro. A co teprv se učit, a...šmarjá, mýt si vlasy. Pak ale dostanu nápad.
Zkontroluju situaci na ulici. Jo, to by šlo. S úlevou se zastavím, přesně uprostřed, mezi kolejema šaliny. Jedna se zrovna blíží. Zatroubí na mě, ale zůstávám stát - možná bych se už nehnula, ani kdybych chtěla. Vidím zvětšující se číslo 5. Vidím překvapený, zatím jen lehce vyděšený výraz řidičky. To už, holka, neubrzdíš. Plechová krabice se řítí až ke mně a potom narazí. Je to fakt zážitek. Hm, vždycky mě zajímalo, jaké to je mít zlomený nos. Přesně takové, jak jsem si představovala, jen hezčí. Cítím, jak mi začíná valit krev - to bude tak estetické, až poletím a za mnou budou ve vzduchu zůstávat takové ty pěkné, červené kapičky. Uvolnilo se mi pár zubů, ale uklidňuje mě pocit, že už se nikdy nebudu muset učit jejich stavbu ani zubní vrozce. Mandibula plynule vyjíždí z kloubu a posouvá se dozadu - pamatuju si, že jsme se učili jak ji potom zase nahodit zpátky. Mé břicho získalo díky tlaku při nárazu žádoucí plochosti. Trošku se zakláním a křupá mi přitom obratel, se kterým se mi dneska, ani přes veškerou snahu a kroucení na židli, křupnout nepodařilo. Paráda. Zavracím oči a cítím, že mi čočky zůstávají za víčky. Teda, to jsem nedořešila. Chudáci lidi na pitevně - komu by se chtělo rýpat se za něčími víčky a něco z tama vyndávat. Měla jsem si je vytáhnout sama, nebo aspoň napsat dopis, ať se na to vykašlou. Mě už to stejnak bude putna, a ty čočky už po mě asi nikdo nosit nebude. Ale tak co už. Líbí se mi zvuk, který vydávají praskající kosti. I některé šlachy to nejspíš nedaly. Chech, teď jsem nejspíš pružnější, než všechny čínské gymnastky dohromady. Něco mi prasklo v břiše, ale je to fajn, takový hřejivý pocit. Zajímalo by mě, co to je, ale už asi nemám čas vytáhnout skripta do anatomie a mrknout se. Dávám se do letu. Fjůůůůů.Vlasy mě lechtají na obličeji. Blížím se k zemi. Teď už nemusím nad ničím přemýšlet, už po mně nikdo nic chtít nebude. Pěkně jsem to vyřešila.

Den, jak nemá být

20. ledna 2011 v 15:33
1. Jít na zkoušku
2. Napodruhé ji neudělat (a ještě s tím, že si vás zkoušející pamatuje z minula, kdy vám to podobně uteklo těsně kvůli píčovinám a ještě vám nacpe test, ať si tam ten bod nebo dva zkusíte někde pohledat)
3. Jít na truchlivé pivo se známým o rok starším, co to neúspěšně dělá napopáté a navíc se na něj ještě vysrala holka a opít se jak dekl
4. Mít v plánu se najíst a usnout
5. Probudit se, jít znovu na pivo a nejspíš se zase radši opít

Organická chemie ze mě udělá trosku a to naprosto bez keců. Dneska už jsem měla cca 15 cigaret (v průměrný den beze stresu si dávám tak 3-4 za celý den), už tři dny se mi dělá na omdlení při prudším pohybu, za posledních 14 dní jsem spala průměrně asi 4-5 hodin denně, opět nemůžu hnout ramenem (nevím proč, ale bolest v rameni se mi vždykcy objeví, když je to se mnou fakt fyzicky špatné) a od včerejška mě co chvilku navíc chytá třas. Asi nejsem dělaná na stres či co. A no a co, že si stěžuju a jsem fňukna, je to kurva můj blog a můžu sem psát co chci!

Výkvět prokrastinace

15. ledna 2011 v 2:00
S obligátní otázkou "Tak kdo to dneska bude?" prolistuju skripta. Chvilku přemýšlím, než konečně vyberu. Otevírám skříň a vybírám správné oblečení. Nakonec, po předchozích zkušenostech, oblékám černé tričko a kalhoty - má to svým způsobem styl a navíc, některé věci prostě nevyperete.
Když už mluvíme o správném stylu, je také potřeba navodit tu nejlepší možnou atmosféru. Zapaluji svíčku, přecházím k Tondovi a po pár kliknutích nacházím, co jsem hledala. Z repráku se ozve dramatická hudba provázená ďábelským smíchem. O svíčku zapaluji petardu a zároveň s jejím bouchnutím cákám do plamene trochu spreje na vlasy. Jsem tak trochu zklamaná  - plameny a rány jsou sice fajn, ale do příště si musím obstarat nějaké blesky. To je prostě klasika. Zmáčknu červený čudlík na hodinkám podobném přístroji na svém zápěstí a s nudným, pro duši šíleného vědce velmi neuspokojivým pufnutím se vytrácím.
Zpátky se objevuji v potemnělé laboratoři. Trochu se mi motá hlava a za mírný pocit nauzey jistě nevděčím jen pachu směsi chemikálií, který se táhne po celém tomto místě. Ještě než se stihnu pořádně vzpamatovat, slyším kvapné kroky ozývající se za mými zády.
Není to ovšem sraní, jak by se možná domnívali někteří, kdo znají pana Zháňala, ale menší podsaditý pán s rozcuchanými vlasy a brejličkami na nose.
"C-c-co tu děláte?", optá se mě trochu šokovaně.
"Hledám pana Stanislaa Cannizzara. Mohl byste mi prosím říct, kde bych ho mohla najít?"
"Já jsem Cannizzaro. Ale - co chcete? Jak jste se sem dostala? A kdo vlastně vůbec jste?!" Jeho nervozita roste. Po tom, co se dostatenčně vynadívám na kapku potu stékající po jeho čele odvětím: "Jedno po druhém. Přicházím s budoucnosti. Jak jsem se sem dostala není důležité, stejně, jako moje jméno. Co potřebujete vědět je, že jsem studentkou molekulární a buněčné biologie na Univerzitě Palackého v Olomouci."
"Budoucnoust? Co má být tohle za blbý vtip? A studentkou čeho? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel?!"
"Nevadí", odpovídám a pobaveně si uvědomuji přímnou úměru mezi vzrůstající výškou jeho hlasu a počtem kapek potu na čele.
Chvíli mě vyjeveně pozoruje skrz nakřivo posazené brejličky. "Ale, co tady vlastně děláte?" vyštěkne na mě.
"Přišla jsem kvůli jedné chemické reakci, jež v budoucnu ponese vaše jméno. Jedná se o bazicky indukovanou reakci aldehydu za vzniku příslušného alkoholu a karboxylové kyseliny."
"Bazicky indukovanou?! Ale počkejte, za přidání správného kalatyzátoru... Například potaše..." Jeho oči se rozjasňují a veškeré podezření vůči mé osobě se očividně ztrácí. Dobře. "Tak proto jste tu? Jste snad nějaký anděl, který mi přišel vnuknout nápad, díky kterém se v budoucnosti stanu slavým?!"
Pohled na jeho nadšení a upřímný úsměv ve mě na chvíli odemkne ohrádku s divokými psy zvanými lítost, kteří se pokouší zakousnout se do mého svědomí. Rychle je však zaženu zpátky. "Ne. Vaše práce v budoucnu způsobí obrovské utrpení. Proto jsem vás přišla zabít."
"C-c-c-cože? Zabít? Jaké utrpení? Co to sakra kecáte?!?" Hlas mu opět cca o dvě oktávy vyskočil a na celém obličeji se mu vytvořily pěkné rudé skvrnky, takže celý připomíná ovocno-smetanovou zmrzlinu. Mňam.
"Jedná se o věc zvanou OC2."
"Ócé dvě? Co to má jako být?"
"OC2, neboli organika 2, je předmět, který se stává noční můrou již mnoha generací studentů. Týrá je, zkracuje jim život, bere spánek a energii. Mnozí díky němu ukončili své studium. To vy a vám podobní jste zodpovědní za to, že existuje. Proto musíte zemřít. Všichni. Prosím nebraňte se příliš - je to zbytečné a kousky lebky se opravdu těžko vymývají z vlasů a ucpávají odpad."
Nebaje mých žádostí se Cannizzaro rozbíhá směrem pryč ode mě. Po cestě shazuje skříňku s laboratorním sklem, nejspíš, abych ho nemohla pronásledovat. Já za ním však neběžím. Z kapsy vytahuju slušivou malorážku a zamířím.
"Takovéhle úmyslné ničení vybavení laboratoře! A vůbec, to vám nikdo neřekl, že před střelnou zbraní nejlíp uniknete, když začnete kličkovat?"
S posledním zděšeným vykviknutím se na mě otočí. V jeho očích zahlédnu smrtelný děs. Ten je však brzy vystřídán proudem krve a sklivce, protože právě do pravého oka se mi podařilo ho trefit. Fuj teda, až mě přešla chuť na tu zmrzku. Sleduju pramínky krve letící vzduchem a dopadající na podlahu. Pár větších úlomků lebky přistálo na dřevěné poličce, hned vedle Tolensova činidla. Kousek mozku vletěl do odměrného válce. Chvíli zasněně sleduju, jak stéká po jeho stěně a poté přejdu ke Cannizzarově mrtvole.
"Vidíte, říkala jsem, že utíkat bude zbytečné. Ale díky, že jste se aspoň rozběhl opačným směrem a nezkoušel na mě útočit. Střelit někoho takhle na blízko, to je fakt nehezké a špinavé. Pokud vás to utěší, byl jste docela sympaťák. To třeba nakový Hoffmann, co jsem ho byla navštívit předevčírem, to byl ale kus arogantního vola. A co teprve Wurtz, mezi náma dvěma, mám sto chutí vrátit se ještě jednou do minulosti a odstřelit ho znova!"
Chvilku se na něj zadívám, přemýšlejíc nad tím, že povídat si s mrtvolou je docela potrhlé a že bych asi fakt měla radši někoho vytáhnout na pivo. Potom znovu mačkám příslušný čudlík na svých trochu vymakanějších hodinkách a vracím se zpět. Nalistuji několik příslušných sladů a čekám. Po chvíli se Cannizarova reakce doopravy ztácí a zůstává po ní pouze kus bílého papíru. Tak, to by bylo. Zas jich je o jednoho míň.

Den, jak má být

7. ledna 2011 v 0:36
  1. Jít na zkoušku
  2. Udělat ji za 1
  3. Jít na oslavné kafe, po cestě se rozhodnout pro něco silnějšího a skončit ve vinárně
  4. Opít se v 13:00 jako dekl
  5. Jít domů, najíst se a usnout
  6. Probudit se
  7. Jít na pivo
  8. Opít se po druhé:)

Člověk prostě stále musí dělat tak, aby byl neštastný

4. ledna 2011 v 11:09
A to i v případě štěstí. Čeho je nezaslouženě moc, to nepřináší radost, ale stud, pocit provinění a paranoiu.
Jak jen jsme my lidské bytosti iracionální! Chci být stroj.