Trocha recyklace...

24. ledna 2011 v 8:41
Při čtení sestřina tklivého leč úderného příběhu o plchovi a rumu, který napsala před nějakým časem a před pár dny, kdy nabyl znovu aktuálnosti, ho opět uveřejnila, jsem si vzpomněla, že i já mám jednu takovou starší věc, jejíž uvěřejnění je momentálně docela žádoucí. Napsáno ještě za mých brněnských, nutričně terapeutických časů, nicméně některé pocity se prostě nemění:)

Zoufale neutrální ženský hlas prohlásí "zastávka Venhudova". Vysoký tmavovlasý kluk vedle mě se neochotně zvedne - asi mu není dvakrát po chuti vstávat a pouštět mě ven z šaliny. Ani já koneckonců nadšením zrovna nevyskakuju. Prokličkuju mezi lidma a zhroutím se ze schodů ven. Dívám se, že mám akorát tak čas se rozběhnout a dostat se na druhou stranu silnice, aniž bych zavazela nějakému autu. Pche. Zůstanu, kde jsem a po chvíli se dám do neochotného šouravého pohybu. Nechce se mi chodit. Ani vytahovat klíče, odemykat, vylézt schody. Ani vyzouvat se a sundat si bundu, ani udělat si svůj oblíbený kombuchový drink, ani uvařit si kafe a ubalit cigáro. A co teprv se učit, a...šmarjá, mýt si vlasy. Pak ale dostanu nápad.
Zkontroluju situaci na ulici. Jo, to by šlo. S úlevou se zastavím, přesně uprostřed, mezi kolejema šaliny. Jedna se zrovna blíží. Zatroubí na mě, ale zůstávám stát - možná bych se už nehnula, ani kdybych chtěla. Vidím zvětšující se číslo 5. Vidím překvapený, zatím jen lehce vyděšený výraz řidičky. To už, holka, neubrzdíš. Plechová krabice se řítí až ke mně a potom narazí. Je to fakt zážitek. Hm, vždycky mě zajímalo, jaké to je mít zlomený nos. Přesně takové, jak jsem si představovala, jen hezčí. Cítím, jak mi začíná valit krev - to bude tak estetické, až poletím a za mnou budou ve vzduchu zůstávat takové ty pěkné, červené kapičky. Uvolnilo se mi pár zubů, ale uklidňuje mě pocit, že už se nikdy nebudu muset učit jejich stavbu ani zubní vrozce. Mandibula plynule vyjíždí z kloubu a posouvá se dozadu - pamatuju si, že jsme se učili jak ji potom zase nahodit zpátky. Mé břicho získalo díky tlaku při nárazu žádoucí plochosti. Trošku se zakláním a křupá mi přitom obratel, se kterým se mi dneska, ani přes veškerou snahu a kroucení na židli, křupnout nepodařilo. Paráda. Zavracím oči a cítím, že mi čočky zůstávají za víčky. Teda, to jsem nedořešila. Chudáci lidi na pitevně - komu by se chtělo rýpat se za něčími víčky a něco z tama vyndávat. Měla jsem si je vytáhnout sama, nebo aspoň napsat dopis, ať se na to vykašlou. Mě už to stejnak bude putna, a ty čočky už po mě asi nikdo nosit nebude. Ale tak co už. Líbí se mi zvuk, který vydávají praskající kosti. I některé šlachy to nejspíš nedaly. Chech, teď jsem nejspíš pružnější, než všechny čínské gymnastky dohromady. Něco mi prasklo v břiše, ale je to fajn, takový hřejivý pocit. Zajímalo by mě, co to je, ale už asi nemám čas vytáhnout skripta do anatomie a mrknout se. Dávám se do letu. Fjůůůůů.Vlasy mě lechtají na obličeji. Blížím se k zemi. Teď už nemusím nad ničím přemýšlet, už po mně nikdo nic chtít nebude. Pěkně jsem to vyřešila.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 girli girli | Web | 24. ledna 2011 v 9:07 | Reagovat

podrobnej popis sebevraždy a vraždy vlastního těla (je to to samý, já vím :) ), no to se jen tak nevidí :)

2 minahell minahell | 24. ledna 2011 v 9:10 | Reagovat

Zajímavé....... :-)

3 Sussanah de Silva Sussanah de Silva | Web | 24. ledna 2011 v 10:32 | Reagovat

skvěle napsáno! jen doufám, že to slabší povahy nevezmou jako návod =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama