Výkvět prokrastinace

15. ledna 2011 v 2:00
S obligátní otázkou "Tak kdo to dneska bude?" prolistuju skripta. Chvilku přemýšlím, než konečně vyberu. Otevírám skříň a vybírám správné oblečení. Nakonec, po předchozích zkušenostech, oblékám černé tričko a kalhoty - má to svým způsobem styl a navíc, některé věci prostě nevyperete.
Když už mluvíme o správném stylu, je také potřeba navodit tu nejlepší možnou atmosféru. Zapaluji svíčku, přecházím k Tondovi a po pár kliknutích nacházím, co jsem hledala. Z repráku se ozve dramatická hudba provázená ďábelským smíchem. O svíčku zapaluji petardu a zároveň s jejím bouchnutím cákám do plamene trochu spreje na vlasy. Jsem tak trochu zklamaná  - plameny a rány jsou sice fajn, ale do příště si musím obstarat nějaké blesky. To je prostě klasika. Zmáčknu červený čudlík na hodinkám podobném přístroji na svém zápěstí a s nudným, pro duši šíleného vědce velmi neuspokojivým pufnutím se vytrácím.
Zpátky se objevuji v potemnělé laboratoři. Trochu se mi motá hlava a za mírný pocit nauzey jistě nevděčím jen pachu směsi chemikálií, který se táhne po celém tomto místě. Ještě než se stihnu pořádně vzpamatovat, slyším kvapné kroky ozývající se za mými zády.
Není to ovšem sraní, jak by se možná domnívali někteří, kdo znají pana Zháňala, ale menší podsaditý pán s rozcuchanými vlasy a brejličkami na nose.
"C-c-co tu děláte?", optá se mě trochu šokovaně.
"Hledám pana Stanislaa Cannizzara. Mohl byste mi prosím říct, kde bych ho mohla najít?"
"Já jsem Cannizzaro. Ale - co chcete? Jak jste se sem dostala? A kdo vlastně vůbec jste?!" Jeho nervozita roste. Po tom, co se dostatenčně vynadívám na kapku potu stékající po jeho čele odvětím: "Jedno po druhém. Přicházím s budoucnosti. Jak jsem se sem dostala není důležité, stejně, jako moje jméno. Co potřebujete vědět je, že jsem studentkou molekulární a buněčné biologie na Univerzitě Palackého v Olomouci."
"Budoucnoust? Co má být tohle za blbý vtip? A studentkou čeho? Nikdy jsem o ničem podobném neslyšel?!"
"Nevadí", odpovídám a pobaveně si uvědomuji přímnou úměru mezi vzrůstající výškou jeho hlasu a počtem kapek potu na čele.
Chvíli mě vyjeveně pozoruje skrz nakřivo posazené brejličky. "Ale, co tady vlastně děláte?" vyštěkne na mě.
"Přišla jsem kvůli jedné chemické reakci, jež v budoucnu ponese vaše jméno. Jedná se o bazicky indukovanou reakci aldehydu za vzniku příslušného alkoholu a karboxylové kyseliny."
"Bazicky indukovanou?! Ale počkejte, za přidání správného kalatyzátoru... Například potaše..." Jeho oči se rozjasňují a veškeré podezření vůči mé osobě se očividně ztrácí. Dobře. "Tak proto jste tu? Jste snad nějaký anděl, který mi přišel vnuknout nápad, díky kterém se v budoucnosti stanu slavým?!"
Pohled na jeho nadšení a upřímný úsměv ve mě na chvíli odemkne ohrádku s divokými psy zvanými lítost, kteří se pokouší zakousnout se do mého svědomí. Rychle je však zaženu zpátky. "Ne. Vaše práce v budoucnu způsobí obrovské utrpení. Proto jsem vás přišla zabít."
"C-c-c-cože? Zabít? Jaké utrpení? Co to sakra kecáte?!?" Hlas mu opět cca o dvě oktávy vyskočil a na celém obličeji se mu vytvořily pěkné rudé skvrnky, takže celý připomíná ovocno-smetanovou zmrzlinu. Mňam.
"Jedná se o věc zvanou OC2."
"Ócé dvě? Co to má jako být?"
"OC2, neboli organika 2, je předmět, který se stává noční můrou již mnoha generací studentů. Týrá je, zkracuje jim život, bere spánek a energii. Mnozí díky němu ukončili své studium. To vy a vám podobní jste zodpovědní za to, že existuje. Proto musíte zemřít. Všichni. Prosím nebraňte se příliš - je to zbytečné a kousky lebky se opravdu těžko vymývají z vlasů a ucpávají odpad."
Nebaje mých žádostí se Cannizzaro rozbíhá směrem pryč ode mě. Po cestě shazuje skříňku s laboratorním sklem, nejspíš, abych ho nemohla pronásledovat. Já za ním však neběžím. Z kapsy vytahuju slušivou malorážku a zamířím.
"Takovéhle úmyslné ničení vybavení laboratoře! A vůbec, to vám nikdo neřekl, že před střelnou zbraní nejlíp uniknete, když začnete kličkovat?"
S posledním zděšeným vykviknutím se na mě otočí. V jeho očích zahlédnu smrtelný děs. Ten je však brzy vystřídán proudem krve a sklivce, protože právě do pravého oka se mi podařilo ho trefit. Fuj teda, až mě přešla chuť na tu zmrzku. Sleduju pramínky krve letící vzduchem a dopadající na podlahu. Pár větších úlomků lebky přistálo na dřevěné poličce, hned vedle Tolensova činidla. Kousek mozku vletěl do odměrného válce. Chvíli zasněně sleduju, jak stéká po jeho stěně a poté přejdu ke Cannizzarově mrtvole.
"Vidíte, říkala jsem, že utíkat bude zbytečné. Ale díky, že jste se aspoň rozběhl opačným směrem a nezkoušel na mě útočit. Střelit někoho takhle na blízko, to je fakt nehezké a špinavé. Pokud vás to utěší, byl jste docela sympaťák. To třeba nakový Hoffmann, co jsem ho byla navštívit předevčírem, to byl ale kus arogantního vola. A co teprve Wurtz, mezi náma dvěma, mám sto chutí vrátit se ještě jednou do minulosti a odstřelit ho znova!"
Chvilku se na něj zadívám, přemýšlejíc nad tím, že povídat si s mrtvolou je docela potrhlé a že bych asi fakt měla radši někoho vytáhnout na pivo. Potom znovu mačkám příslušný čudlík na svých trochu vymakanějších hodinkách a vracím se zpět. Nalistuji několik příslušných sladů a čekám. Po chvíli se Cannizarova reakce doopravy ztácí a zůstává po ní pouze kus bílého papíru. Tak, to by bylo. Zas jich je o jednoho míň.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rýža Rýža | Web | 15. ledna 2011 v 20:51 | Reagovat

Pučíš mi někdy ty trochu vymakanější hodinky, taky bych měla pár lidí na odstřel:)

Super nápad! Líbí líbí líbí! Kurva líbí!:)

2 CJK CJK | 15. ledna 2011 v 21:40 | Reagovat

Dobre, vtipne ;)

3 AjA AjA | Web | 16. ledna 2011 v 9:51 | Reagovat

jestli ono neni jednodussi se to naucit :D nez vymyslet presuny casem :D

4 m. m. | Web | 16. ledna 2011 v 17:32 | Reagovat

Skvělej nápad :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama