Květen 2011

Už zase titulek? Nevím. Hodil by se ten zvuk, který člověk vydává při slintání, ale nenapadá mě vhodné citoslovce.

14. května 2011 v 1:02
Blogy jsou fajn věc. Dávají člověku pocit jisté socializace, která je ale ovšem zároveň krásně vzdálená a bezpečná - můžete předpokládat, že to, co napíšete, si někdy přečtou opravdoví lidi a máte tedy téměř pocit té něčí hřejivé přítomnosti, skoro jako by jejich IP adresy na vás přenášeli část důkazu funkce jejich termoregulačního systému. Zároveň jste však schovaní, nikdo na vás nevidí a to, co čte, čte až poté, co to vy schválíte, třikrát přepíšete a rozhodnete se vyblít to do éteru. Něco podobného sem tam bodne (i když tím, když si to takhle racionalizujete to příjde o část svého kouzla. Damn!)
Jsem teď v takovémtom stavu, kdy by člověk neměl být sám. Po dni plném neúspěchů, frustrace, tolčoků do základů mého sebevědomí a řešení jistých sociálních situací, na jejichž řešení nejsem buď stavěná, nebo zvyklá, teď sedím na privátě a skoro fyzicky cítím, jak praská ona pomyslná přehrada a už už se chystá zaplavit okolí hektolitry stresu, starostí a potlačených myšlenek a slov, co jsem v sobě za pár měsíců stihla tak úspěšně nahamounit. Snahy napsat večer alespoň pár protokolů nebo kousek bakalářky, ať můžu když už nic jít spát s klidným srdcem, že jsem něco málo udělala, všechno jen znásobují. Radši nic nedělat, když jste ve stavu, že máte v hlavě nasráno.
Chtěla jsem probudit Palpyho, ovšem dostalo se mi z jeho rozespalé strany pouze pár poplácání po zádech a žádosti, ať zhasnu. Nezazlívám, už vůbec ne, když vím, jaká já umím být sobecká kurva když jsem rozespalá a někdo po mě něco potřebuje. Připomělo mi to jednu věc, kterou říkala jedna úžasná postava z jinak podle mě poměrně nezajímavé knížky (proto možná ona postava byla tak úžasná, v konstrastu s šedí zbytku) Norské dřevo od Murakamiho. Naprosto kouzelná slečna Midori tam popisovala svého vysněného muže jako takového, který vše zahodí a letí do obchodu, když se ona jen zmíní, že má chuť na jahodové perníčky, a když jí poté ony perníčky přinese a ona je s konstatováním, že ji přešla chuť, vyhodí z okna, omluví se, že měl vědět, že žádné perníčky vlastně nechtěla a navrhne jinou sladkost, pro kterou jí do obchodu zaběhne podruhé. Když jsem tuhle pasáž četla, pomyslela jsem si něco o fiflenách (nebo spíše pomyslela bych si, kdyby slečna Midori nebyla tak super:) a o tom, jak bych takového chlapa nejspíš po týdnu vyhodila z okna hned za perníčkama, ale teď tomu začínám rozumět. Bylo by fajn, kdyby byl někdo kvůli vám ochtoný se naplno probudit a obejmout, i když byste ho za pět minut, až byste byli dostatečně utešeni, poslali zase spát s tím, že si chcete ještě zapálit a něco udělat. Asi v sobě všichni máme kus rozmazlené princezny (hm, možná trochu mimo téma, ale taky máte pokaždé, když si přiznáte, že jsme rozmazlená princezna, pocit, jako by vám bobtnal zadek? Asi asociace s těma princeznovskýma šatama či co:-P Vcelku prdel - doslova).
Ještě štěstí, že je tu blog, který vám, svým virtuálním způsobem, jisté útěšné objetí taky poskytne. Takže je na čase přejít do další fáze - takže díky blogu, je mi líp, jdu si zapálit a ještě psát. A vy se mějte všichni přenádherně.

Život bez bolesti nemá smysl...

3. května 2011 v 23:49
Slova, které jsou pro mě spojena s šílenou doktorkou z Červeného trpaslíka, ač byla prohlášená neměckým filozofem Schopenhauerem. Ač podobné citáty často beru jako něco, co doprovází každého pseudointelektuála a nemám skolny brát je vážně, tohle je něco, co je tak nějak "real".
Živě si vzpomínám, jak jsem dříve byla schopná prožívat bolest. Jak jsem celé večery proskákala po tmě na skákacím balóně, zavřená ve své hlavě. Jak jsem prožívala záchvaty znechucení sama nad sebou, nad vším. Jak jsem chodila po ulicích a nenáviděla lidi, kteří nad ničím podobným nepřemýšlí. Kteří neznají "hnus". Kteří ho nevidí. Kteří ho necítí v sobě. Nejhorší byly právě ty okamžiky, kdy jsem hnus pociťovala sama v sobě. Namátkou, dodnes si vzpomínám na jednu věc, která vám možná zní jako hrozná prkotina a emo kýč v jednom. Zrovna jsem mířila někam ven, chvilku po tom, co jsem dočetla 1984, přemýšlela nad sebou, nad tím, jak bych ve své animální ubohosti a panikařnosti taky nesebrala sílu a prodala duši a ještě hůř lidi, které mám ráda, stejně, jako hlavní hrdina. V tu chvíli za mnou přišla máma a s úsměvem mi na cestu podala lízátko. A mě síla toho okamžiku dostala do kolen. Pamatuju si, jak jsem si v autobuse sedla dozadu a cítila se jako monstrum, chtělo se mi nad sebou blít a jen jsem se dívala z okna, aby nikdo ze štěbetajícího davu náhodou nezahlídl, jak velice schopně (ostatně jako vždy) maskuju slzy. Záviděla jsem těm lidem a pohrdala jimi ve stejný čas. Proč pohrdala? Víte, bolest má jednu dobrou vlastnost - když odejde, vy zůstanete. Ale jste pokaždé jiní - o něco silnější, o něco uvědomělejší. Je něčím, co jsem považovala za motor duševního vývoje. Lidi, kteří ji neprožívají, jsem viděla jako někoho, kdo pořádně neroste. Proto jsem měla bolest ráda. Když byla tu, byla hrozná, ale byla opravdovým pocitem. Hrozně silným. Díky ní jsem se cítila tak nějak opravdově a zároveň jsem věděla, že až odejde, já budu o něco "lepším" člověkem. O něco "hlubším", jestli mi rozumíte. Vždyť přece žádný vyhraný boj se neobejde beze šrámů a já, ve své naivitě, jsem čekala, že se jednou stanu Chuckem Norrisem, že jednou projdu tak velkým množstvím bolesti, že nakonci jako motýl vylezu z kukly a budu krásným člověkem, který rozumí a dělá jen správná rozhodnutí. (A nebo se dřív zblázním.)
Je tomu už ale nějaký čas, co jsem naposled cítila tu pravou bolest až do morku kostí. Uvědomila jsem si to před pár měsíci na koncertu Psích vojáků. Tyhle stavy jsem totiž vždycky měla hodně spojené s hudbou a právě Psí vojácí byli jednou z kapel, která mě jimy doprovázela. Šla jsem na koncert s obavami, očekávajíc duševní blitky až na půdu, jenže...nic. Jako bych na sobě měla pláštěnku a hudba a pocity, místo toho, aby byly žiletkami, byly jen proudem ze stříkací pistolky. Šlo to mimo mě. Nemohla jsem se do toho ponořit.
Od té doby čas od času přemýšlím, kam moje bolest šla. Vezmeme-li to kolem a kolem, jsme momentálně v životě...no, asi jako E. coli na BSE médiu při 37°C. Spokojená, co to jen moje hlava dovolí. Snad proto mě bolest opustila? A proč se mi po ní stýská? Snad proto, že cítím, že se nerozvíjím? Nebo proto, že jsem pokrytec a vždycky jsem jím byla a chybí mi můj ekvivalent patky a žiletky, díky kterému bych se mohla cítit zajímavě? Snad proto, že byla nejsilnějším pocitem, co jsem znala, takový emoční ekvivalent heráku a mě se stýská, protože vím, že to co mám teď nebude nikdy tolik opravdové jako ona? Snad proto, že mám pocit, že upadám do onoho světa relativně štastného davu, kterým jsem dřív pohrdala a teď tedy musím zákonitě pohrdat i sebou? Snad proto, že je mi smutno z toho, když mluvím s lidmi, kteří bolest pořád mají, a já už se necítím být na jedné lodi, ale ne, jako bych je přerostla, ale jako bych se naopak zmenšila? Jsem šílená, když mi chybí můj bič? Vždyť co jsem bez něho...

Poprvé to vždycky bolí...

3. května 2011 v 21:05
V rámci nechuti k psaní protokolů, bakalářky či učení na zápichy či již blížící se zkoušky, jsem se konečně dostala k tomu, abych poreferovala hrstce čtenářů tohoto blogu, které tohle jistě hroooozně zajímá :-P o svém prvním turnaji v kendó - mini Muga cupu:)
Akce to byla parádní, atmosféra fajné, sempaiové skvělí, publikum zdatně povzbuzovalo a rozhodčí byli schovívaví k nám pakoňům, dobrých mravů neznalých, co jsme na turnaji poprvé a správným procedůrám se teprve učíme. To, že to náš olomoucký oddíl víceméně pros*al na celé čáře, je věcí vedlejší:) Naučila jsem se spoustu věcí, udělala si představu, co dělám blbě (a že toho je:)) a zase se, díky novým podnětům, pořádně znovunadchla do tohoto sportu (jak ostatně můžete soudit podle téměř neúnosného množství smajlíků v tomto článku). A dokonce jsem dala i jeden (náhodný:-P) ippon!:)
Jedinou chybou na kráse je naražená pracka, kterou jsem si rozjebala ve středu na tréninku (díky svému cca tři centimetry vysokému výronu jsem vypadala jako bych přešla na nepohlavní formu rozmnožování a začala pučet:)) a v sobotu ji dorazila úplně. Foto nemám, ale představit si napuchlou ruku od prostředního kloubu na fakáči až po zápěstí fialovou zase není takový problém:) Je to holt sport tvrdý, o to víc, když ho člověk moc neumí. A na závěr...
Ta čelem k vám s bílým vrškem (křivým kamae, blbě vykroucenýma nohama a malým menem:-P ) jsem já:)