Už zase titulek? Nevím. Hodil by se ten zvuk, který člověk vydává při slintání, ale nenapadá mě vhodné citoslovce.

14. května 2011 v 1:02
Blogy jsou fajn věc. Dávají člověku pocit jisté socializace, která je ale ovšem zároveň krásně vzdálená a bezpečná - můžete předpokládat, že to, co napíšete, si někdy přečtou opravdoví lidi a máte tedy téměř pocit té něčí hřejivé přítomnosti, skoro jako by jejich IP adresy na vás přenášeli část důkazu funkce jejich termoregulačního systému. Zároveň jste však schovaní, nikdo na vás nevidí a to, co čte, čte až poté, co to vy schválíte, třikrát přepíšete a rozhodnete se vyblít to do éteru. Něco podobného sem tam bodne (i když tím, když si to takhle racionalizujete to příjde o část svého kouzla. Damn!)
Jsem teď v takovémtom stavu, kdy by člověk neměl být sám. Po dni plném neúspěchů, frustrace, tolčoků do základů mého sebevědomí a řešení jistých sociálních situací, na jejichž řešení nejsem buď stavěná, nebo zvyklá, teď sedím na privátě a skoro fyzicky cítím, jak praská ona pomyslná přehrada a už už se chystá zaplavit okolí hektolitry stresu, starostí a potlačených myšlenek a slov, co jsem v sobě za pár měsíců stihla tak úspěšně nahamounit. Snahy napsat večer alespoň pár protokolů nebo kousek bakalářky, ať můžu když už nic jít spát s klidným srdcem, že jsem něco málo udělala, všechno jen znásobují. Radši nic nedělat, když jste ve stavu, že máte v hlavě nasráno.
Chtěla jsem probudit Palpyho, ovšem dostalo se mi z jeho rozespalé strany pouze pár poplácání po zádech a žádosti, ať zhasnu. Nezazlívám, už vůbec ne, když vím, jaká já umím být sobecká kurva když jsem rozespalá a někdo po mě něco potřebuje. Připomělo mi to jednu věc, kterou říkala jedna úžasná postava z jinak podle mě poměrně nezajímavé knížky (proto možná ona postava byla tak úžasná, v konstrastu s šedí zbytku) Norské dřevo od Murakamiho. Naprosto kouzelná slečna Midori tam popisovala svého vysněného muže jako takového, který vše zahodí a letí do obchodu, když se ona jen zmíní, že má chuť na jahodové perníčky, a když jí poté ony perníčky přinese a ona je s konstatováním, že ji přešla chuť, vyhodí z okna, omluví se, že měl vědět, že žádné perníčky vlastně nechtěla a navrhne jinou sladkost, pro kterou jí do obchodu zaběhne podruhé. Když jsem tuhle pasáž četla, pomyslela jsem si něco o fiflenách (nebo spíše pomyslela bych si, kdyby slečna Midori nebyla tak super:) a o tom, jak bych takového chlapa nejspíš po týdnu vyhodila z okna hned za perníčkama, ale teď tomu začínám rozumět. Bylo by fajn, kdyby byl někdo kvůli vám ochtoný se naplno probudit a obejmout, i když byste ho za pět minut, až byste byli dostatečně utešeni, poslali zase spát s tím, že si chcete ještě zapálit a něco udělat. Asi v sobě všichni máme kus rozmazlené princezny (hm, možná trochu mimo téma, ale taky máte pokaždé, když si přiznáte, že jsme rozmazlená princezna, pocit, jako by vám bobtnal zadek? Asi asociace s těma princeznovskýma šatama či co:-P Vcelku prdel - doslova).
Ještě štěstí, že je tu blog, který vám, svým virtuálním způsobem, jisté útěšné objetí taky poskytne. Takže je na čase přejít do další fáze - takže díky blogu, je mi líp, jdu si zapálit a ještě psát. A vy se mějte všichni přenádherně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama