Život bez bolesti nemá smysl...

3. května 2011 v 23:49
Slova, které jsou pro mě spojena s šílenou doktorkou z Červeného trpaslíka, ač byla prohlášená neměckým filozofem Schopenhauerem. Ač podobné citáty často beru jako něco, co doprovází každého pseudointelektuála a nemám skolny brát je vážně, tohle je něco, co je tak nějak "real".
Živě si vzpomínám, jak jsem dříve byla schopná prožívat bolest. Jak jsem celé večery proskákala po tmě na skákacím balóně, zavřená ve své hlavě. Jak jsem prožívala záchvaty znechucení sama nad sebou, nad vším. Jak jsem chodila po ulicích a nenáviděla lidi, kteří nad ničím podobným nepřemýšlí. Kteří neznají "hnus". Kteří ho nevidí. Kteří ho necítí v sobě. Nejhorší byly právě ty okamžiky, kdy jsem hnus pociťovala sama v sobě. Namátkou, dodnes si vzpomínám na jednu věc, která vám možná zní jako hrozná prkotina a emo kýč v jednom. Zrovna jsem mířila někam ven, chvilku po tom, co jsem dočetla 1984, přemýšlela nad sebou, nad tím, jak bych ve své animální ubohosti a panikařnosti taky nesebrala sílu a prodala duši a ještě hůř lidi, které mám ráda, stejně, jako hlavní hrdina. V tu chvíli za mnou přišla máma a s úsměvem mi na cestu podala lízátko. A mě síla toho okamžiku dostala do kolen. Pamatuju si, jak jsem si v autobuse sedla dozadu a cítila se jako monstrum, chtělo se mi nad sebou blít a jen jsem se dívala z okna, aby nikdo ze štěbetajícího davu náhodou nezahlídl, jak velice schopně (ostatně jako vždy) maskuju slzy. Záviděla jsem těm lidem a pohrdala jimi ve stejný čas. Proč pohrdala? Víte, bolest má jednu dobrou vlastnost - když odejde, vy zůstanete. Ale jste pokaždé jiní - o něco silnější, o něco uvědomělejší. Je něčím, co jsem považovala za motor duševního vývoje. Lidi, kteří ji neprožívají, jsem viděla jako někoho, kdo pořádně neroste. Proto jsem měla bolest ráda. Když byla tu, byla hrozná, ale byla opravdovým pocitem. Hrozně silným. Díky ní jsem se cítila tak nějak opravdově a zároveň jsem věděla, že až odejde, já budu o něco "lepším" člověkem. O něco "hlubším", jestli mi rozumíte. Vždyť přece žádný vyhraný boj se neobejde beze šrámů a já, ve své naivitě, jsem čekala, že se jednou stanu Chuckem Norrisem, že jednou projdu tak velkým množstvím bolesti, že nakonci jako motýl vylezu z kukly a budu krásným člověkem, který rozumí a dělá jen správná rozhodnutí. (A nebo se dřív zblázním.)
Je tomu už ale nějaký čas, co jsem naposled cítila tu pravou bolest až do morku kostí. Uvědomila jsem si to před pár měsíci na koncertu Psích vojáků. Tyhle stavy jsem totiž vždycky měla hodně spojené s hudbou a právě Psí vojácí byli jednou z kapel, která mě jimy doprovázela. Šla jsem na koncert s obavami, očekávajíc duševní blitky až na půdu, jenže...nic. Jako bych na sobě měla pláštěnku a hudba a pocity, místo toho, aby byly žiletkami, byly jen proudem ze stříkací pistolky. Šlo to mimo mě. Nemohla jsem se do toho ponořit.
Od té doby čas od času přemýšlím, kam moje bolest šla. Vezmeme-li to kolem a kolem, jsme momentálně v životě...no, asi jako E. coli na BSE médiu při 37°C. Spokojená, co to jen moje hlava dovolí. Snad proto mě bolest opustila? A proč se mi po ní stýská? Snad proto, že cítím, že se nerozvíjím? Nebo proto, že jsem pokrytec a vždycky jsem jím byla a chybí mi můj ekvivalent patky a žiletky, díky kterému bych se mohla cítit zajímavě? Snad proto, že byla nejsilnějším pocitem, co jsem znala, takový emoční ekvivalent heráku a mě se stýská, protože vím, že to co mám teď nebude nikdy tolik opravdové jako ona? Snad proto, že mám pocit, že upadám do onoho světa relativně štastného davu, kterým jsem dřív pohrdala a teď tedy musím zákonitě pohrdat i sebou? Snad proto, že je mi smutno z toho, když mluvím s lidmi, kteří bolest pořád mají, a já už se necítím být na jedné lodi, ale ne, jako bych je přerostla, ale jako bych se naopak zmenšila? Jsem šílená, když mi chybí můj bič? Vždyť co jsem bez něho...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rýža Rýža | Web | 4. května 2011 v 7:36 | Reagovat

Zatr sakr sestro, jistě že má smysl, a ještě o tom zapochybuj a tvá prdel pozná středověk!:) Emocionální ema jsou pěkné sračky, podívej se na mě:)

2 vencisak vencisak | Web | 7. května 2011 v 8:25 | Reagovat

jojooo, sestry se vážně nezapřou :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama