Duben 2012

Už dlouho jsem nepsala o své nejdražší...

5. dubna 2012 v 18:41
Nejmilejší čtenáři, kteří zbloudili i na některý z mých předchozích blogů jistě ví, o čem je řeč - pochopitelně, o mé nejdražší a nejúchvatnější kombuše jménem Amáta. Musím se přiznat, že jsem měla v poslední době sklony ji hodně zanedbávat, dokonce až tak, že mi v jedné lahvi dokonce narostla opravdická Amáta, i když tedy výšky 2 metry dosáhnout nestihla. Každopádně teď je zpět a v plné formě. Abyste mi rozuměli - v poslední době na sobě pozoruji zřejmě psychickým vytížením způsobené zdravotní trable. Jedná se o gastritidu, nemilý předvoj žaludečních vředů, který se projevuje pocity nauzey, hlavně při větším fyzickém zatížení, jako je například ranní úprk v nesouladu s dopravními předpisy na kole do školy a nebo poslední půlhodina tréninku kendó. Prostě gastritida je trapas a nemám ji vůbec ráda. Vyfasovala jsem léky, jež mají za úkol krotit rozdováděné žaludeční kyseliny a několik doporučení čemu se vyhýbat. Proto už teď pár týdnů brečím bez pořádného kafe, namísto kterého si dávám sice ne úplně blbou, ale neuspokojivou směsku rozpustného blivajzu a cikorky a také s omezeným množstvím alkoholu. Vše k hovnu, samozřejmě. Minulý týden jsem se však navrátila ke kombuše a světe div se. Pondělí iaidó a kenjustsu a po něm i přes mou (chabou a neúčinou) obranu 4 piva...a nic. Středa, první trénink po dlouhé době. kdy jsem se nemusela při volných soubojích omluvit, že pokud si nedám chvíli oraz, pobliju se. Poté, tentokrát zcela dobrovolně, 2 piva...a nic. Takže prostě, Amáto, jsi boží, mám tě ráda, měl by tě pít každý a...a píšu sračky a nestíhám vlak. Mějte se přenádherně,