Září 2012

Buněčná dramata

3. září 2012 v 14:48
Běžím. Zmocňuje se mě panika a kdybych dýchala, určitě ani Amazonský prales nestačí pokrýt moji spotřebu kyslíku. Na dýchání ovšem nemám podjednotku. Ani na hysterický řev a pláč. Za to mám ovšem jiné podjednotky - dvě alfa, jednu beta a jednu beta', zodpovědné za interakci s DNA, okolními proteiny a za veškeré mé funkce a taky jednu omega, která mě drží pohromadě. Jsem totiž dimer, jak jste si mohli domyslet. Vzpomínám taky na sigmu. To mi ona umožnila nasednout na vlákno a spískala celý tenhle pochybný byznys. Milá sigma už je ale dávno pryč, oddělila se hned při iniciaci. Hádám, že ji proteázy rozsekaly na cucky. Doufám, že nedopadnu stejně. To ale musím běžet. Vím, že mě pronásleduje - řítí se za mnou po nově syntetizovaném vlákně jako Pendolíno. Já jsem proti němu jen postarší, smrdutá ČD lokálka. Ale ani tak se nedám! RNA polymerázy se nevzdávají tak snadno! Slyšíš mě, ty hajzle?! Neslyšíš, koneckonců už jsem se zmiňovala, že na řvaní nemám podjednotku. Myslím taky na další účastníky celého procesu. Na signalizační molekulu, která dala všemu prvotní impulz. Na druhého posla, kinázy a na celé navazující signalizační kaskády. Na protomorovou sekvenci - TATA-box, na TFIID, který se na něj navázal svým TBP. Na dalších 5 transkripčních faktorů, které vytvořili pre-iniciační komplex. Pořád jsou tu se mnou, spolu s dalšími tvoří transkripční bublinu. Vidím na nich, jak teď skoro oxidují strachem. TFIIH rozmotává vlákno jak nejrychleji dovede a já přidávám nukleotidy jako pominutá - na přesnost zase tolik nehraju. Nejsem od evoluce nikterak exaktní enzym, nemám na to pojednotku. Ne jako má známější a vymakanější sestra DNA polymeráza. Pche! Teď ale není na ukřivděnost čas. Rhó protein už mi dýchá na záda. Jen ještě chvilku! Jen o pár nukleotidů víc! Přede mnou se však tvoří vlásenka. Zpomaluju. Ne, vy zrádci! Vy proradné, hnusné svině! Slyším, jeho ďábelský smích (tedy, neslyším, nemám na to podjednotku a pochybuju, že on má podjednotku na smích, ďábelský či jiný, ale chápete, co chci říct...). Naráží do nás. Pouštím se vlákna, bublina se rozpadá. Nevím, kde jsou mí kamarádi. Nevím ani, kde jsem já, někde v nukleárním prostoru mezi chromozomovými doménami. Je konec. Transkripce terminována...

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Omlouvám se všem za faktickou nepřesnost, každý ví (alespoň každý kdo pocitvě studoval a chodil na předmět Anantomie genomu:), že to pravděpodobně nejsou enzymy co běhají po vlákně, protože jsou v prostorech mezi chromozomovýma doménama namačkané, že se skoro hnout nemůžou a že je to vlákno, co se k nim přichomejtne a pak frčí enzymem...ale přesnost musela ustoupit "uměleckému" záměru...nebo něčemu v tom smyslu:)