Únor 2013

Šourková kýla a její první dny v Netherlandu

13. února 2013 v 22:27
Ráno jsem se probudila opět poměrně neveselá, leč odhodlaná splnit veškeré papírovací i jiné povinnosti. Mezi dveřmi mi bylo oznámeno, že jsi můžu pujčit kolo (jupí) a že by preferovali, abych se nehlásila s jejich adresou na municipality. Chm... Chopíc se kola jsem chtěla se správným spiritem vyrazit vstříc divům mého nového domova...leč ouha. Při nasednutí na kolo spojené prvním šlápnutí do pedálu jsem se udiveně ocitla nejprve nějak podezřeje blízko země a následně s kolenem těsně pod bradou. Jáj, oni mí spolubydlící jsou vlastně z číny, že jo... Se svými 170 cm jsem zřejmě v porovnání s tímto kolem (ač se na první pohled nezdálo) obr. Navzdory pocitu nepohodlné roměrnosti jsem však v sobě neobjevila zdroj supersíly a následné pětiminutové snahy pohnout se zrezivělým sedátkem směrem vzhůru (jo, zmínila jsem se, že to kolo bylo celé rezivé, s prázdnýma gumama a nebrzdilo?:)) skončily ponižujícím neúspěchem. Tlačena časem vrazila jsem zpět do bytu, očekávajíc, že třeba na sedátko existuje nějaký fígl, s nímž mě jeho majitelé obeznámí a já konečně k*rva budu moct vyjet, narazila jsem na svého rozmilého spolubydlícího s kocourkovským francouzským akcentem. Se slovy "Hi! I'm Alena, your new roommate. Could you please repair my bike?" jsem jej neslušně vytáhla od snídaně, sedátko, pokořeno testosteronem, bylo vytaženo (ne na dlouho, ono totiž nedrží a sjíždí:)) a mohla jsem vyjet. Nemusím doufám nikomu, kdo mě zná, říkat, že jsem se po cestě ztratila hned několikrát, narazila zrovna na ty 2 holanďany ze 100, co neumí anglicky a čtyřikrát proklela evoluci za to, že mi seslala takhle zadrbané kolo. Samozřejmě, lepší zadrbané kolo, než žádné kolo a já svým spolubydlícím jsem za jeho zapůjčení i teď, když mám kolo vlastní a naprosto žůžovní, velmi vděčná. Do cíle jsem však nakonec dojela, za pomyslného zvuku famfár, ohňostroje, letajících konfet a mexických vln, do kterých se zapojili všichni od studentů a profesorů, přes paní na student desk až po kačenky na rybníčku. Byrokracii jsem vyřídila překvapivě bezbolestně, na přijímací test z angličtiny jsem se přihlásila a mohla jsem vyrazit zpět domů. Po cestě jsem zjistila, že namísto zastavování lidí a ptaní se na cestu s rizikem, že narazíte zrovna na ty 2 holanany ze 100, co neumí anglicky, v Nizozemí stačí, když se zastavíte a čumíte do mapy a do minuty se vás někdo ujme sám od sebe. Domů jsem tedy dorazila opět bezbolestně. Ovšem až do chvíle, kdy jsem otevřela dveře svého kumbálku a zjistila, že spolubydlící, snažíc se zřejmě vykompenzovat svou včerejší nepřipravenost na můj příjezd, zaskládali celý můj mini pokoj tunou nábytku, ze kterého jsem si měla vybrat, co chci. S trochou akrobacie jsem se však dostala až ke svému notebooku a mohla jsem začít google.maps-ovat a chystat na pozdní začátek winter AID. O té však příště, teď už mi psaní leze na nervy. Mějte se přenádherně.

Šourková kýla na cestě do Netherlandu

13. února 2013 v 22:00
Čas utekl jak nic a slavná autorka tohoto slavného blogu se i se vší svou slávou odebrala na svůj slavný erasmus pobyt do Nizozemí. Po útrpných posledních pár dnech, očekávajíc to nejhorší přišel den odjezdu. Na letišti jsem si pobrečela, nejprve nenápadně při odjezdu půlky mého rodičovsta, poté již i o něco nápadněji loučíc se s Palpym. Fucking loučení, fakt že jo. Vydeptaná jsem nasedla do letadla hodíc své slavné pozadí na sedadlo vedle nějaké mladé slečny. Slovo dalo slovo a zjistila jsem, že se jedná o mladou dámu s Holandska, která se právě vrací z erasmu z čr - náhoda je blbec:) Nebudu říkat, že jsem v tu chvíli neměla chuť jí vyškrábat oči závistí, protože jsem se v tu chvíli netěšila na nic jiného než právě na svůj vlastní den návratu, ale musím říct, že mi pomohla dosti. Zaprvé jsem po dlouhé době oprášila svou slavnou english, zadruhé se mnou sdílela cestu z letiště až do Utrechtu a značně zredukovala můj stres z představy hysterického pobíhání po nádražích s tunou báglů a zatřetí - no, vcelku to rozptýlí si pokecat. Cesta tedy proběhla bezproblémově. Přijela jsem za tmy a vzhledem také k mé neslavné náladě mi tedy Nizozemí přišlo jako velmi nepřátelská země. Situace se však trochu změnila, když mi vysmátí průvodčí ve vlaku, kterým jsem v upřímném zmatku podala špatnou jízdenku dali na zlepšení nálady speciální razítko (rozumějte pro děti:)) s hvězdičkou, když se mnou začal řidič autobusu vtipkovat o cenách jízdenek a když mi dvě paní, jichž jsem se na zastávce ptala, zda jsem tu dobře, při vystupování řekly ahoj a zamávaly:) Jo, lidi jsou tu asi líp placení. Příjezd na byt byl o něco horší. Domácí mi oznámili, že mě neočekávali (wtf???), kvůli jejich silnému čínskému přízvuku jsem v tu chvíli rozuměla jen asi každé 2 slovo a celkově docela na prd. Nakonec jsem tedy zalezla do své narychlo seskládané místnosti, poskládala si věci a šla ne úplně vesele spát...