Šourková kýla a její první dny v Netherlandu

13. února 2013 v 22:27
Ráno jsem se probudila opět poměrně neveselá, leč odhodlaná splnit veškeré papírovací i jiné povinnosti. Mezi dveřmi mi bylo oznámeno, že jsi můžu pujčit kolo (jupí) a že by preferovali, abych se nehlásila s jejich adresou na municipality. Chm... Chopíc se kola jsem chtěla se správným spiritem vyrazit vstříc divům mého nového domova...leč ouha. Při nasednutí na kolo spojené prvním šlápnutí do pedálu jsem se udiveně ocitla nejprve nějak podezřeje blízko země a následně s kolenem těsně pod bradou. Jáj, oni mí spolubydlící jsou vlastně z číny, že jo... Se svými 170 cm jsem zřejmě v porovnání s tímto kolem (ač se na první pohled nezdálo) obr. Navzdory pocitu nepohodlné roměrnosti jsem však v sobě neobjevila zdroj supersíly a následné pětiminutové snahy pohnout se zrezivělým sedátkem směrem vzhůru (jo, zmínila jsem se, že to kolo bylo celé rezivé, s prázdnýma gumama a nebrzdilo?:)) skončily ponižujícím neúspěchem. Tlačena časem vrazila jsem zpět do bytu, očekávajíc, že třeba na sedátko existuje nějaký fígl, s nímž mě jeho majitelé obeznámí a já konečně k*rva budu moct vyjet, narazila jsem na svého rozmilého spolubydlícího s kocourkovským francouzským akcentem. Se slovy "Hi! I'm Alena, your new roommate. Could you please repair my bike?" jsem jej neslušně vytáhla od snídaně, sedátko, pokořeno testosteronem, bylo vytaženo (ne na dlouho, ono totiž nedrží a sjíždí:)) a mohla jsem vyjet. Nemusím doufám nikomu, kdo mě zná, říkat, že jsem se po cestě ztratila hned několikrát, narazila zrovna na ty 2 holanďany ze 100, co neumí anglicky a čtyřikrát proklela evoluci za to, že mi seslala takhle zadrbané kolo. Samozřejmě, lepší zadrbané kolo, než žádné kolo a já svým spolubydlícím jsem za jeho zapůjčení i teď, když mám kolo vlastní a naprosto žůžovní, velmi vděčná. Do cíle jsem však nakonec dojela, za pomyslného zvuku famfár, ohňostroje, letajících konfet a mexických vln, do kterých se zapojili všichni od studentů a profesorů, přes paní na student desk až po kačenky na rybníčku. Byrokracii jsem vyřídila překvapivě bezbolestně, na přijímací test z angličtiny jsem se přihlásila a mohla jsem vyrazit zpět domů. Po cestě jsem zjistila, že namísto zastavování lidí a ptaní se na cestu s rizikem, že narazíte zrovna na ty 2 holanany ze 100, co neumí anglicky, v Nizozemí stačí, když se zastavíte a čumíte do mapy a do minuty se vás někdo ujme sám od sebe. Domů jsem tedy dorazila opět bezbolestně. Ovšem až do chvíle, kdy jsem otevřela dveře svého kumbálku a zjistila, že spolubydlící, snažíc se zřejmě vykompenzovat svou včerejší nepřipravenost na můj příjezd, zaskládali celý můj mini pokoj tunou nábytku, ze kterého jsem si měla vybrat, co chci. S trochou akrobacie jsem se však dostala až ke svému notebooku a mohla jsem začít google.maps-ovat a chystat na pozdní začátek winter AID. O té však příště, teď už mi psaní leze na nervy. Mějte se přenádherně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rýža Rýža | Web | 24. února 2013 v 10:44 | Reagovat

Hlavně písej dál! ;) Tohle jsou totiž nejlepší zážitky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama