Šourková kýla v Nederlandu - pokračování (měla bych si fakt vymyslet originálnější napdis, což)

7. dubna 2013 v 23:18
Dobrý večer všem náhodným kolejbrouzdajícím i čtenářům, kteří zůstali věrní tomuto nepříliš používanému blogu:) Nastal čas sepsání nových zázižků, ale buďte trpěliví, lovím je docela z hlubin paměti...
Co se školy týče - inu, ta zabírá suveréně největší část mého pobytu zde. Zezačátku to byl docela šok. Po zavítání do labu jsem po krátkém rozhovoru s vedoucím byla usaděna k počítači a bylo mi řečeno jen, ať čtu a začnu něco sama dělat. Nezvyk pro studenty kované českým školstvím. Za pár dnů se šok nadále zvyšoval, když mi bylo oznámeno, ať si sama všechno vymyslím, naplánuju experimenty, udělám rozpočet a napíšu proposal ve kterém obhájím design experimentů a navrhnu, jak řešit veškeré praktické problémy, co mě jen napadnou. Po prvotním záchvatu zoufalství jsem se ale v tomhle hodně našla, je to opravdu mnohem víc zábavnější a naplňující než český systém, kdy máte za pozadím neustále laboranta a vše je vám naplánováno od a do z a vy jen děláte mechanickou práci. Ještě další šok, tentokrát už ryze pozitivní, následoval, když mi bylo vedoucím lehce udiveně řečeno, že přece nezáleží na tom, že tohle se tu v labu nedělá a není to v souladu s jejich obvyklými protokoly - přece se to hodí pro mou práci, ne? Můžu říct že teď už nizozemský školní systém naprosto miluju:) S háďátky je legrace, experimenty jsou moje vlastní dílo a na veškeré problémy a komplikace musím přijít sama a jsem za ně ráda - protože přesně vím co dělám, jak a proč a je to prostě žůžo si dělat po svém a všechno si optimalizovat. Je to fajn. Cca za 14 dní jedu do čr a budu se pokoušet svými háďátky okouzlit i hlavu našeho labu, aby mi dovolil vzít si je domů:D Ne, zlehčuju to, ale mohl by to být moc hezký projekt, držte mi palce:)
Co se lidí v labu týče - jsou milí. Jen většinou mezi sebou mluví holandsky a já jsem navíc, když se dostanu do přemýšlecí ráže, docela asociální. Žádné BFF tam tedy nemám. Moje působení tam, snahy pokračovat doma i výsledky experimentů jsou přijímány s jakousi slušnou leč mírně chladnou neutralitou - je to přecejen mimo jejich mísu a zkrátka si jednou svoje a nijak extra je to nezajímá. Asi dutch mentality:) Zato z Olomouce od svého vedoucího vidím docela dost podpory a nadšení, ale na druhou stranu i dost přídaté práce k již tak nemalé hromádce:)) Ale je to fajn. Cítím se o level výš než když jsem sem jela. Zahraniční zkušenosti asi fakt nebudou úplně k hovnu.
Kromě toho i chodím do školy. V prvním "semestru" jsem měla předmět, jež se mi podařilo propojit s prací v labu. Teď ve druhém semestru ale chodím na "opravdický" předmět:) Přístup studentů je dost jiný. Jsou hodně ukecaní, furt něco vymýšlejí a musím říct, že mi občas přijdou i kapánek oprsklí - já bych si ke kapacitám v oboru rozhodně některé věci, co jsou pro ně bežné nedovolila. Na druhé straně, tyhle věci jsou běžné i pro ony kapacity v oboru, pokusy o diskuzi jsou přijímány 100% pozitivně a nikdo se nebojí říct, že něco prostě neví. U nás se sice děsně dbá, aby učitelé nazývali studenty kolego a kolegyně a vždycky když to jde zdůrazňují, že studenti jsou mladší generace vědců a jim rovni, jenže tady se to DOOPRAVDY dělá:) Co se náplně kurzu týče - jde o bionanotechnologie. Přiznávám, že spoustu znalostí z fyzikální chemie a organiky lovím docela z velkých hlubin a rozhodně nemám tak silný backround v těchto věcech, jako většina mých spolužáků. Ve cvičeních na všechno čučím jak tele na nové vrata (stejně tak i moje patrtnerka ve dvojce Farida, takže jsme v tom aspoň dvě, což je jediné, co mě po prvních dvou dnech praktik zachránilo před sebevražednými pokusy:D ) :) Na druhou stranu, vím, jak fungují displaye, jak se vyrábí kontaktní čočky a kevlar, jak se dělají čipy, že microfluidics jsou prostě bezva a umím alespoň v základech iterpretovat výsledky metod jako jsou MS, H-NMR nebo X-ray krystalografie (teda, tu ještě neumím i když výsledky k analýze na mě vyčítavě hledí ze stolu a zítra už se s nima faktmusím porvat:)). Je to težké, ale tolik jako teď jsem se na předmětu nenaučila ani nepamatuju, je to zajímavé, je to zaměřené na praktické aplikace a na budoucnost, co tyhle věci mají. A přednášející všechno vysvětlují krásně srozumitelným způsobem, učitelé jsou tu vážně profíci. Škola je tu prostě mnohem víc stimulující. A novější, hezčí, větší a líp vybavená:D
Občas chodím pařit. Je to vždycky prdel. Hudba je to úplně strašná a chlast drahý, jenže u mě to stejně většinou dopadne tak, že se zašiju v kuřácké místnůstce, kde se seznámím s kopou lidí a celý večer tam prokecám. I když, jednou jsem si zatančila u tyče:) Je to žůžo, kdo nezkusí ať jde do toho (ať jsi muž a nebo žena! A muži především:)) Taky zjišťuju že některé stereotypy o národnostech platí, ale v dobrém slova smyslu - např že indové jsou přátelští, řekové ukecaní, francouzi mají rozkošný akcent a jihoameričani mají kyčle snad z gumy a salsu tančí jako draci. A to včetně jihoamerických metalistů s upíráckými zuby:D Většinou odcházím krásně sociálně vyřáděná a s dobrou náladou. Zatímco doma kalby spíše studium znesnadňují, tu alespoň v mám případě opravdu plní relaxační a dobíjecí funkci:) Každopádně, stále pařím cca o 50-60% méně něž většina ostatních studentů:)) Můj pokus žít jeden týden jako pravý erasmus student (rozuměj ne chlastat dvě noci v týdnu ale nechlastat dvě noci v týdnu:)) byl ukončen zákěřkou zkaženou cibulí a byla jsem nucena zaseknout se v proudu zvratků na třetím dni v kuse:) Za zmínku ještě stojí jedna věc - v něklterých místních klubech je možno pozorovat opravdu zajímavý jev. S úderem jisté hodiny se atmosféra zčista jasna změní a ze zábavy najednou všichni přejdou do rozmnožovacího módu. Na jedné párty se o mě málem porvali tři muži (a to sem ještě slabá, jedna známá se zmiňovala o pěti:D ). Je to děsná švanda, jako sledovat přídrodopisný dokument na animal planet:D
Taky pochopitelně kenduju. Na tréninky dojíždím do Arnhemu. Dost to leze do peněz, ale ježdění na kole jsem zavrhla po prvním velmi frustrujícím pokuse, kdy jsem své kolo, jakkoli ho mám ráda a téměř jsem ho obrečela když jsem den myslela, že mi ho ukradli, měla chuť hodit do škarpy... Holt mezi tím co mám tu a tím, co jsem doma podělila po mamce je exponenciální rodíl:) Výcvik je tu hodně jiný, ale po počátečním šoku, možná až rozčarování, jsem si na to velmi pěkně zvykla:) Naše dojo je malé, ale přátelské, důraz je kladen spíše na techniku a základy, což mi upřímně asi jen prospěje. Veškeré ty japonské slušnostní rituály se tu zase tolik neřeší, takže mám obavy, že až dojedu zpět, budu bita (doslova:)) za to, jak jsem zvlčela:D Kendisti jsou mezinárodně fajn. Myslím, že je to zkresleným vnímáním díky vyplavení obrovského množství adrenalinu a endorfinu všech zúčastněných:) Ale hlavně, že to tak je!:) Ale kecy o kendu milé čtenáře asi zase tolik nezajímají, což?
Jo - a zrovna včera jsem taky zjistila, že jsem asi stydlivé děvče a že jsem asi po 4 letech vztahu, jakkoli volného hlavně v dobách dlouhodobého odloučení, úplně otupěla v jemném umění namlouvacích rituálů... Ano, sice dvakrát týdně neohroženě mlátím do hlavy o výrazně větší muže a vydávám u toho řev, z něhož hory zelenají a následně hnědnou, ale vždycky jsem to byla já, kdo byl sváděn a sbalen a ne naopak (s několika výjimkami způsobenými opravdovým nadbytkem alkoholu). A že mám rýžový syndrom co se mladších můžu týče, což je vzhledem k výše vyřčenému výroku docela trapas, protože namlouvací rituály nezvládá ani druhá strana - co čekat od mužů, kterým pravděpodobně začali růst chlupy na koulích před méně než 5-ti lety:) Fyzikální chemie asi není jediné, co musím oprášit a neznalost analýzy x-ray analýzy není jediný mentální blok, co musím překonat. Spring is coming...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama